Studená válka byla epochou závodů mezi Sovětským svazem a Spojenými státy. Soutěžilo se v různých disciplínách – ve zbrojení, ve vědeckých objevech, ve sportu, ve vesmíru, a také – pod zemí.

V zemských hlubinách tehdy vítězil Sovětský svaz.

Němý svědek staré slávy

V severozápadním Rusku na poloostrově Kola u města Zapoljarnyj stojí polorozpadlá budova. Vypadá jako opuštěná fabrika.

Jenže uvnitř se nachází něco, co nenajdete nikde jinde na světě – těžký poklop, pod kterým zeje díra sahající do hloubky více než 12 kilometrů, přesněji 12 226 metrů (v některých pramenech se uvádí 12 262 nebo 12 289 metrů).

  Poklop na Kolském superhlubokém vrtu | zdroj: Кольская сверхглубокая скважина

Je to němý svědek sovětského vítězství nad Amerikou v závodech o nejhlubší vrt. Před několika lety byl o několik desítek metrů překonán vrty na ruském Sachalinu, které prováděli společně Rusové, Američané a Japonci, a v katarském al-Šahínu, kde vrtala korporace Maersk.

To však byly ropné vrty. V kategorii vědeckých vrtů do zemské kůry nebyl projekt, nazvaný Kolský superhluboký vrt (Кольская сверхглубокая скважина), dosud překonán.

Odveta za Měsíc

Myšlenka na vrt, který je dosud zapsaný v Guinnessově knize rekordů, se zrodila v hlavách sovětských geologů a inženýrů v roce 1969, kdy Američané stanuli na Měsíci. Pro sovětské vedení to byla těžká porážka, proto se soudruhům z politbyra zalíbila idea, že jejich země získá aspoň primát nejhlubšího vrtu.

Areál vrtného projektu v roce 1970 | zdroj: Кольская сверхглубокая скважина

  ... a padesát let poté, v roce 2020 | zdroj: Kольская сверхглубокая скважина

Nebylo to až tak obtížné, protože Američané v roce 1966 zastavili svůj vrt Mohole u Kalifornského poloostrova. Vrtali z lodi do dna v hloubce 3 566 metrů pod mořem. Nejhlubší však pronikl jen do hloubky 183 metrů.

Projekt na poloostrově Kola rychle získal potřebná razítka, finance i technické prostředky a před padesát lety, v roce 1970 se začalo vrtat. Cílem bylo dostat se do hloubky patnácti kilometrů, kde podle odhadů geologů mělo začínat Mohorovičovo rozhraní, což je přechod mezi zemskou kůrou a zemským pláštěm.

Na sklonku 1983 se Sověti provrtali dvanáct kilometrů pod povrch do oblasti skal starých 2,7 miliardy let.

Příliš horké podzemí

V této hloubce však vrtná hlavice o průměru 24 centimetrů narazila na nečekaně vysoké teploty, které se blížily 180 stupňům Celsia. Hlavice ztrácela pevnost, a tím i schopnost probíjet se do větších hloubek.

Ještě několik let se technici pokoušeli dostal hlouběji. Podařilo se to jen o desítky metrů.

Sovětští technici při práci s vrtnou soupravou | zdroj: Кольская сверхглубокая скважина

Počátkem devadesátých let byl projekt ukončen. Na internetu najdete spoustu 'zasvěcených' informací o tom, že příčinou byly děsivé zvuky z díry, kvůli kterým na vrtu nikdo nechtěl pracovat.

Realita byla prozaičtější. Tečku za vrtem udělaly obtížné geologické podmínky, konec studené války a rozpad sovětského impéria. Kreml ztratil zájem vést prestižní závody.

Věda zajásala

Cíl dosáhnout patnáctikilometrové hloubky splněn nebyl. Sovětský svaz nicméně získal prvenství, kterým se mohl pochlubit.

I kdyby se ale technikům podařilo provrtat do vysněných patnácti kilometrů, nedostali by se skrz zemskou kůru. Později se přesnějšími metodami měření zjistilo, že přechod mezi zemskou kůrou a zemským pláštěm leží až v hloubce 35 kilometrů.

zdroj: YouTube

Přesto nebyl sovětský vrt marný. Díky němu věda získala mnoho cenných poznatků o zemských hlubinách.

Sověti třeba pomocí vrtu vydolovali ze sedmikilometrové hloubky dva tucty dávno vyhynulých jednobuněčných organismů a zjistili pro geology překvapivou informaci, že voda se nachází i v hloubce přes 12 kilometrů pod zemským povrchem.

Každopádně platí, že Kolský superhluboký vrt  byl dosud nejvýraznějším počinem v průzkumu zemské hlubiny.

Půlstoletí od zahájení památného vrtu se patří připomenout velký vědecký paradox: Plánujeme let lidí na Mars, pozorujeme končiny vesmíru vzdálené miliardy světelných roků, a přitom tak zoufale málo víme o tom, co je a co se děje na rodné hroudě pod našima nohama. Dosud jsme se nedostali dál než do tenké kůry, která tvoří nepatrnou část Země.