Katastrofální porážky carského vojska v rusko-japonské válce (1904-1905) vedly společně s tíživou hospodářskou situací k vlně nepokojů, povstání, stávek a atentátů. Tu odstartovala v lednu 1905 petrohradská krvavá neděle, při níž vojsko zmasakrovalo až tisícovku demonstrantů.

V zemi se šířila revoluční nálada, která ovládla i jistého Afanasije Maťušenka (1879-1907), syna ukrajinského obuvníka, který se živil jako dělník na železnici, v přístavech a na lodích. Kontakt s levicovými radikály jej přesvědčil, že autokratický režim cara Mikuláše II. není nutně tím nejlepším společenským zřízením.

Všichni jsou si na lodi rovní - obzvláště pak někteří

Když Maťušenko mustroval na fungl novou bitevní loď Kníže Potěmkin Tauridský (Kňaz Potěmkin Tavričeskij, jak znělo její správné jméno), jež byla součástí Černomořské flotily, nečinil tak z přesvědčení, ale především kvůli své nevalné ekonomické situaci. Jeho kritický pohled nezměnilo ani to, že to dotáhl na poddůstojníka.

V době, kdy se Ruskem valila vlna stávek a protestů, vyplul Potěmkin na vojenské cvičení na moře – z obavy, aby jiskra revoluce nepřeskočila i na loď vyzbrojenou těžkými děly. Všichni jsme na jedné lodi, jak se říká, ale zkrátka ne všichni na stejné palubě. A to se odrazilo i v přídělech potravin, v jejichž kvalitě byl mezi důstojníky na jedné a poddůstojníky a členy posádky na druhé straně ale sakra rozdíl.

Sedmadvacátého června 1905 (14. června podle juliánského kalendáře) si námořníci všimli velkého kusu masa, které bylo určeno pro přípravu boršče. Smrdělo a bylo prolezlé červy, a tak námořníci vyslali svého mluvčího Grigorije Vakulenčuka za lodním felčarem Sergejem Smirnovem, aby se k tomu vyjádřil. A když pan doktor označil maso za poživatelné, pohár přetekl a námořníci odmítli poslušnost.

Lodní důstojníci navíc udělali tu chybu, že Vakulenčuka zastřelili. V následné šarvátce posádka sedm důstojníků včetně kapitána zabila a hodila přes palubu. Nyní nadešla Maťušenkova chvíle. Postavil se do čela vzpoury a ve snaze přimět ostatní lodě flotily, aby se k němu přidaly, nechal místo carské vyvěsit revoluční rudou vlajku a zamířil k Oděse, kde Potěmkin zakotvil.

V samotném městě se v předchozích dnech odehrály tvrdé střety mezi stávkujícími dělníky a muži zákona. Maťušenko a několik spřízněných námořníků dostali nápad položit Vakulenčukovo tělo na mramorové Richelieuovy schody (dnešní Potěmkinovy schody), které spojovaly město a přístav. Vojáci i civilisté přinášeli mrtvému věnce a jeho kamarádům jídlo. Když se davy lidí daly na pochod, poslalo na ně vedení města několik stovek kozáků, kteří si prostříleli cestu do přístavu.

Těžko říct, zda na schodech skutečně došlo k masakru, jak jej zobrazuje ve svém slavném propagandistickém filmu z roku 1925 Sergej Ejzenštejn, každopádně byly zřejmě celkem pobity na dvě tisícovky demonstrantů.

Hromadná vzpoura námořníků z toho nakonec nebyla

Očekávaná vzpoura na ostatních válečných lodích se sice nekonala, nicméně námořníci povolané carské flotily odmítli na Potěmkina střílet. Maťušenkovi a jeho mužům se tedy podařilo opustit Oděsu a dostat se do rumunské Constanty. Tam byla posádka odzbrojena, internována a nakonec jí bylo povoleno zůstat v zemi. Vzpoura na Potěmkinovi po jedenácti dnech skončila.

Maťušenko pak nějakou dobu pobýval ve Švýcarsku, Spojených státech a Francii, odkud navázal kontakty s Leninem a dalšími radikálními revolucionáři. Když se v roce 1907 vrátil, byl poznán, zatčen a odsouzen k trestu smrti. V listopadu ho oběsili.

Samotný fakt, že se posádka bitevní lodi vzepřela svým důstojníkům, přesvědčil carskou vládu v tom, že přinejmenším část armády by mohla v budoucnu odmítnout rozkaz postavit se proti vzbouřencům. Se skřípěním zubů proto Mikuláš II. souhlasil se zavedením určitých reforem.

Bitevní loď Potěmkin se následně vrátila do Ruska, kde byla přejmenována na Pantělejmon. Zúčastnila se první světové války, během níž byla ukořistěna Němci a za ruské občanské války Brity. Později se poškozená loď dostala do rukou bolševikům a byla v roce 1923 sešrotována.