Dokud budu naživu já, bude žít i dynastie Romanovců, prohlásil Grigorij Jefimovič Rasputin (1869-1916), který se před první světovou válkou dokázal z potulného sibiřského kazatele vypracovat na vlivného poradce cara Mikuláše II. Pro pověrčivou carevnu Alexandru Fjodorovnu to byl svatý muž seslaný Bohem, který zachránil nemocného careviče, pro ženy byl magicky přitažlivý, pro své odpůrce byl zplozencem pekla, který dělal ostudu svými divokými orgiemi a mohl snad za veškeré zlo v Rusku.

Car nad charismatickým kazatelem držel ochrannou ruku a měl k tomu přinejmenším dva dobré důvody. Mnich a vyhlášený léčitel přišel na carský dvůr a podařil se mu zázrak: zastavil krvácení tříletého následníka trůnu Alexeje Nikolajeviče (1904–1918), který trpěl před veřejností utajovanou hemofilií, a víceméně stabilizoval jeho zdravotní stav. Druhý důvod byl poněkud prozaičtější, protože car prý prohlásil, že lepší jeden Rasputin než každodenních deset carevniných hysterických záchvatů.

Carská rodina zkrátka na Rasputina nedala dopustit, a on toho patřičně využíval. Získal na dvoře velký vliv a rozhodoval o státních, vojenských a církevních záležitostech i osudech lidí. Vysoký muž s plnovousem a démonickým vzhledem kolem sebe měl také spoustu ctitelek. Většinou šlo o bohaté dámy, které doma vedly neradostný život s nevěrnými nebo lhostejnými manžely. Rasputin jim dokázal naslouchat, projevit jim soucit a utěšit je. A samozřejmě nezůstalo jen u přátelského polibku či pohlazení, i když jeho image sexuálního maniaka je podle historiků přece jen poněkud přehnaná. Nejsou doložené ani zvěsti o tom, že byl milencem samotné carevny.

Jed, rány a výstřely nezabraly, démon naposled vydechl až pod ledem

Hněv nad jeho skutečnými či smyšlenými eskapádami a zřejmě zhoubným vlivem na carskou rodinu, kterou navíc diskreditoval svým prostopášným životním stylem a nadměrnou konzumací alkoholu, nakonec v roce 1916 přiměl několik spiklenců k rozhodnutí, že bude nutné Rasputina odstranit. Skupina vedená knížetem Felixem Jusupovem, jejímiž členy byl dále velkokníže a člen carské rodiny Dmitrij Pavlovič, poslanec Státní dumy Vladimir Puriškevič, lékař Stanislav Lazovert a možná i britský agent Oswald Rayner, stanovila jako datum atentátu noc z 30. na 31. prosince 1916.

Přestože byl varován, přijal Rasputin 30. prosince Jusupovovo pozvání na pozdní večeři. Naservírovali mu otrávené koláče a otrávené víno, ale kromě bolesti hlavy s ním jed ani nehnul. Nervózní hostitel tedy vytáhl browning a střelil mnicha do hrudi. Kulka prošla břichem a játry, ale rána nebyla smrtelná. To s hrůzou zjistili i spiklenci, když odnášeli – domněle – mrtvé tělo. Rasputin náhle otevřel své zelené hadí oči a po potyčce, při níž schytal několik ran holí do hlavy, se doplazil na nádvoří. Tam jej dostihl už notně opilý Pavlovič a několikrát na něj vystřelil. Jedna kulka zasáhla Rasputina do ledviny, ale mnich stále žil. Pak jej jeden ze spiklenců střelil přímo do čela. Jeho tělo pak zabalili do kožichu a hodili do díry vysekané v ledu zamrzlé Něvy.

Grigorije Rasputina zavraždili 30. prosince 1916 | zdroj: Profimedia

Tak se obvykle líčí poslední okamžiky „nepřítele cara a Ruska“, ale je pravděpodobné, že si to spiklenci celé přikrášlili, protože při pitvě se v těle nenašly ani stopy cyankáli ani střelná rána v čele. Naopak podle odřenin na rukou lze usuzovat, že po vhození do řeky Rasputin ještě žil a marně se pokoušel vyškrábat ven.

Od trestního stíhání vrahů Mikuláš II. nakonec upustil, svému osudu ale neunikl. Necelé tři měsíce po Rasputinově smrti vypukla v Rusku revoluce, která nakonec cara svrhla. Celou rodinu pak bolševici povraždili v červenci 1918 v Jekatěrinburgu. Naplnila se tak Rasputinova předpověď, že po jeho smrti monarchie nepřežije, stejně jako jeho varování carovi, aby nevstupoval do první světové války, protože z ní Rusko vyjde poražené.