Málokoho asi překvapí, že říšský kancléř Otto von Bismarck (1815-1898) si na pořádné hafany potrpěl už odmala. Poté, co na něj v červenci 1874 v Bad Kissingenu spáchal nespěšný atentát mladý katolický fanatik Eduard Kullmann, obdržel Bismarck jako psí ochranku obrovskou dogu, která se jmenovala Sultan.

Když se Sultan postavil na zadní, byl vyšší než jeho páníček, což je při Bismarckově impozantní výšce 190 centimetrů co říct. Železný kancléř se nicméně obával, že by jméno zvířete mohlo urazit osmanského vládce, a tak jméno svého čtyřnohého ochránce pro sichr diplomaticky zkrátil na Sultl. Sultan ovšem žil jen do října 1877 a jeho místo po kancléřově boku brzy zaujala neméně majestátní doga Tyras. Sultan? Tyras? Že by se u našich sousedů nechali tak trochu inspirovat Babičkou Boženy Němcové z roku 1855?

Tyrase Bismarckovi věnoval bavorský hrabě Maximilian Karl Theodor von Holnstein. Zvíře nemělo nejlepší způsoby, vrčelo a cenilo zuby na personál a návštěvníci byli důsledně varováni, aby nedělali žádné prudké pohyby, zejména ne takové, které by mohly vypadat jako ohrožení Bismarcka. Tyras žil do ledna 1889, vystřídal jej pak Tyras II. (taky od Holnsteina). A aby psům nebylo smutno, dělaly jim vždy společnost feny. Sultána doprovázela Flora, tu pak vystřídala Rebecca a další.

Od června do července 1878 byl Bismarck hostitelem Berlínského kongresu, jehož hlavním cílem byla revize Sanstefanské mírové smlouvy, jež ukončila rusko-tureckou válku. Všechny hlavní evropské mocnosti a osmanská říše vyslaly na kongres své zástupce, kteří se měli pokusit o překonání balkánské krize a vypracovat nové mírové uspořádání jihovýchodní Evropy.

Roztrhaná kaťata ruského diplomata a pozdní pomsta zlomyslného Putina

Účastníci se scházeli v říšském kancléřství, které Bismarckovi hafani považovali za svůj rajón. Diplomaté prý byli poněkud nesví z toho, že Bismarck do jednacího sálu pouštěl své psy, jako by se nechumelilo. Atmosféra přitom byla už beztak napjatá, zejména mezi Bismarckem a ruským diplomatem a posledním kancléřem Ruské říše Alexandrem Gorčakovem (1798-1883). A to psi zřejmě vycítili.

Gorčakova trápily zdravotní problémy a obvykle ho zastupoval ruský velvyslanec v Londýně Pjotr Šuvalov. A bývalo by bylo lepší, kdyby to tak zůstalo. Na onom osudném jednání ale byl Gorčakov přítomen. Když přistoupil k řečnickému pultíku a zvedl ruku, aby něco ukázal na mapě, Tyras vyskočil, srazil jej na zem a zahryzl se mu do kalhot.

Kromě roztrhaného oděvu se nic zlého nestalo, a tak se Bismarck ani neobtěžoval s nějakou omluvou. Německo se incidentem náramně bavilo, v Rusku zavládl hněv. Kongres byl každopádně další etapou napjatých vztahů mezi Berlínem a Petrohradem, které byly až do první světové války konstantou v zahraniční politice.

Už před incidentem se Bismarckovým mazlíčkům mezi lidmi říkalo „říšští psi“ (Reichshunde), ale teď už jim nikdo neřekl jinak. Dlužno podotknout, že po bezmála 130 letech následovala alespoň částečná pomsta. Při návštěvě německé kancléřky Angely Merkelové v Rusku v lednu 2007 nechal ruský prezident Vladimir Putin svou fenu labradora Konni, aby se ochomýtala kancléřce při jednání kolem nohou, třebaže dobře věděl, že se Merkelová psů bojí. Záběry vyděšené kancléřky a zlomyslně se usmívajícího prezidenta tehdy oblétly svět a staly se symbolem napětí mezi oběma státníky. Tehdy ještě nikdo netušil, že to je vlastně jen nevinný vtípek proti tomu, co ruský prezident rozpoutal o patnáct let později.

Otto von Bismarck s dogou Tyrasem | zdroj: Profimedia