Jak jsem prožil environmentální žal a naučil se mít rád vlky

KOMENTÁŘ - Komentáře autor: Matěj Senft

Příroda není jen krásnou věcí, je živým organismem. Nikdy ji nepochopíme, dokud ji neprožijeme na vlastní kůži.

"A přesto je toho tolik, co mě naplňuje: rostliny, zvířata, mraky, den a noc, a to věčné v lidech. Čím nejistější jsem sám v sobě, tím více roste pocit příbuznosti se všemi věcmi.“ - Carl Gustav Jung

O přírodě mluvíme v abstraktních pojmech, metajazykem přírodních věd a čísel. Ty jsou pro naši mysl asi stejně konkrétní jako hvězdy na obloze. Víme, že tam někde jsou, něco se s nimi děje, ale naše prsty ani chodidla jejich sílu nikdy nepocítí. Autor řady knih a přednášek o přírodě Charles Eisenstein tvrdí: Dokud budeme vnímat klimatickou krizi jen abstraktními pojmy a čísly, zůstaneme cítící zeleni odděleni. Vzdáleni, jako je pro loď v bezvětří nedosažitelný břeh pevniny. Jinde píše: "Změna klimatu nám posílá důležitou zprávu. My a Země jsme jedno."

Svět stromů, květin a trav stojí na komplexní symbióze. Žití pospolu. Kořeny stromů si jak poslové předávají sdělení o blížícím se nebezpečí. Před smrtí předá strom skrz půdu živiny těla svým druhům. Poslední přání ztepilého buku i malé břízky je posílit v růstu druhé. Eisenstein píše: "Ekonom říká: 'Víc pro tebe je míň pro mě.' Ale milovník ví, že víc pro tebe znamená víc i pro mě." Rostliny i divoká zvěř vědí. Přišel čas, aby si známé heslo tří mušketýrů přisvojili i lidé. V našem kontextu bych si ho dovolil parafrázovat: "Příroda pro lidi. A lidé pro přírodu."

Ať se budeme snažit sebevíc, načteme stohy knih, nakoukáme desítky dokumentů a objevíme se na fotografiích ze stovek demonstrací, nic z toho nás s přírodou neprolne. Budeme schopní popsat růst i zánik pampelišky, ale její poletavé chmýří nám na vlasech nikdy neulpí. Uvidíme hořet plíce světa v Amazonském pralese, ale ten ničivý žár naši kůži nesežehne. Klimatickou krizi neuhasíme, jestli přírodu neprožijeme.

Pokud mluvím, píši, čtu o přírodě, je pro mě jen věcí. Jako takovou ji nemohu nikdy pojmout, pochopit. Cestou je prožitek. Nechat rostliny i zvěř, aby se mi vyjevily tak, jak jsou. Mluvím tu o vnímání přírody jako živého fenoménu.

V zemi vlků

V půli srpna tohoto roku jsem nacpal krosnu k puknutí. Pod žárem slunečních paprsků jsme se vydali s přáteli vlakem směrem na Drážďany. Čekala nás sto deset kilometrů dlouhá výprava do Senftenbergu. Cesta orámovaná dvěma městy byla návratem člověka do přírody, ale mnohem více tíží environmentálního žalu.

Vyšli jsme s radostí na tvářích a sílou v nohou. Ale batoh na zádech byl každým dnem těžší – čím jsme se vzdalovali od civilizačních stanovišť, tím více vody jsme s sebou museli nést. Obydlí lidí už byla jen matnými tečkami v dáli, ale splašky a chemikálie lidské marnivosti se plavily rybníkem, který lemoval naše kroky. První překážka: ta koule, kterou nazýváme modrá planeta, nemá ani pro tři poustevníky čisté kapky vody.

Hlouběji v lesích by se snad šlo alespoň vykoupat – na chvíli svlažit zablácená chodidla, zchladit sežehlou tvář. Přišli jsme k rybníku vyznačenému na mapě. Ostnaté dráty hlásaly: "Vstup zakázán." Druhá překážka: těžební společnosti si přivlastnily část země dané nám všem, aby ji vytěžily až do morku kosti.

Smutek padal s každým soumrakem tíživěji. Environmentální žal nepopsatelný slovy, nepřenositelný prožitek. Přírodu jako živý fenomén jsem prožíval denně už odmala. Cítil jsem jarní pučení i podzimní stáří stromů. Procválal jsem ji na hřbetech koní. Teď přišel další krok: poznat bolest a utrpení. Environmentální žal je jedním z nových fenoménů, přesto tím nejdůležitějším. Staví na předpokladu prožitku krásy a propojení s přírodou a následného pocitu ztráty: vod, stromů, zvěře.

Přesto s každým ránem na obloze vyjde slunce. Vždyť největší tma bývá těsně před úsvitem. I tu jsme zažili. Poslední noc se k večeru spustil déšť. Rozbili jsme stan a nachystali se ke spánku. V tom se ozvalo zapraskání, a několik po sobě jdoucích zavytí. Vlci číhali jen kus od "dveří".

Jak se ubránit vlkovi? Oheň bylo zakázané rozdělat. U pasu jsem měl jen malý nožík. Smečku pěti zvířat bych jím nepřemohl. Hlavou mi proběhlo tolik verzí souboje, jako je šachových tahů. Tělo se rozechvělo strachem, ústa odříkávala modlitby. Pak jsem strnul, na mysli mi vytanula zcela jiná otázka: Byl bych vůbec schopný vlka zabít? Zvíře, učitele. Vyděšená mysl se rozhodla poslechnout rady šamanských kmenů ukryté někde v hloubi mozku – odevzdej se. A tak jsem položil hlavu a semknul víčka.

Ráno padl nad krajinu mlžný opar. Přežil jsem! Vlci si nepřišli pro moje maso, byli tu noc se mnou, aby předali jasnou zprávu: My a příroda jsme jedno. Zapomeňte na všechno a chvíli jen buďte, v bezstarostnosti i strachu, v bolesti i potěšení.

Prožil jsem přírodu, respekt i strach z ní. Tělo mi rozklepal ten samý strach, který je pro lesy a divoká zvířata denním chlebem – smrt číhající přede dveřmi. Příroda není jen krásnou věcí, je živým organismem. Jako o takový o něj musíme nejen pečovat, ale chovat k němu respekt a nechat ho, aby v nás probouzel bázeň – jako každá živá bytost.

Tagy: Německo Česko zahraničí domácí zvířata a příroda ekologie a ochrana životního prostředí

Zdroje: vlastní