V nové knize americké novinářky Kate Murphyové You're Not Listening (Neposloucháš) se dočteme, že se mezi nás vkrádá epidemie izolace a osamělosti. Lidé se dnes mnohem více zabývají sami sebou a prostřednictvím sociálních sítí hovoří především o sobě.

Textů o tom, jak dochází k budování naší lepší identity na sociálních sítích, bylo napsáno mnoho. Prezentovat se v prostoru elektronické komunikace jako šťastný, morální nebo třeba environmentálně uvědomělý jedinec, je mnohem snazší než v reálném světě. Převažující komunikace na dálku ovšem způsobuje, že nám chybí plný kontext a nuance rozhovoru, ztrácíme tak schopnost rozpoznat narážky tváří v tvář. Jednoduše ztrácíme schopnost být dobrými posluchači.

Jak z toho ven?

Ačkoliv se to může zdát úsměvné, i poslouchat lze špatně. Ne že by špatní posluchači byli špatnými lidmi, to vůbec ne, jen se nejedná zrovna o atraktivní vlastnost. Nemějme jim to ovšem za zlé. Vzhledem k tomu, že lidé jsou v průměru obdařeni osmisekundovou pozorností, může to být velmi náročné, ale stojí to za to.

Základní vlastností dobrého posluchače je zvídavost a naslouchání bez vlastní agendy. Co to znamená? Nic jiného než nechat druhého mluvit, vnímat jeho pocity a parafrázovat to, co říkal, jasným a jednoduchým jazykem.

Největší chybou, kterou děláme téměř všichni, je potřeba vyplňovat každou chviličku ticha. Ticha se přitom nemusíme bát, ba naopak. Podle závěrů vědeckých pracovníků žijeme v prostředí znečištěném hlukem, který škodí zdraví. Jedná se o stresový faktor, na který naše tělo reaguje, pokud jsme hlučnému prostředí vystaveni dlouhodobě.

Nechme tedy ticho, aby se vloudilo do našich debat, paradoxně může přinést větší porozumění. A díky narůstající důvěře se otevírá prostor pro opravdovou diskuzi, kdy posluchač na druhé straně stolu snese třeba i náš nesouhlas.

Výjimečně dobří posluchači jsou schopni identifikovat také neverbální podněty, jako je řeč a energie těla. Podle vědců až 80 procent komunikace závisí na neverbálních signálech! A přiznejme si, že je krásné potkat někoho, kdo nám opravdu rozumí.

V knize o děvčátku Momo německého spisovatele Michaela Endeho je hrdinkou příběhu malá holčička, která má neobyčejná dar – je dobrou posluchačkou. Po obsahové stránce se přitom vůbec nevyjadřuje, pouze projevuje zájem a daří se jí vytvářet velmi pozitivní atmosféru, ve které se ostatní cítí pěkně.

Když se neposloucháme..

Neschopnost lidí naslouchat si navzájem s sebou přináší také nepříjemné politické důsledky, které souvisí s tím, že nejsme ochotni zabývat se názory oponentů. Ve Spojených státech se v minulosti senátoři potkávali v komunitní jídelně, kde spolu hovořili a byli si vystaveni takovým způsobem, že se navzájem humanizovali. Dnes mají lidé spíše tendenci se oddělovat a démonizovat jeden druhého.

Nejde jen o to, že s druhým nesouhlasíme, ale ve chvíli, kdy si myslíme, že se jedná o blbce, nemůžeme ani začít naslouchat. Je to ovšem veliká škoda, protože pouze poslouchání protichůdných hledisek přináší osobnostní růst.

V tomto ohledu je sympatická kampaň americké komunity Samaritánů, kteří povzbuzují rodiny a přátele, aby si společně dali šálek čaje a mluvili o svých životech. Podle nich jsou lidé osamělí, což má dopad na jejich duševní zdraví. Proto se také rozhodli propagovat #BrewMonday, během kterého rozdávají čajové sáčky na železničních stanicích po celých Spojených státech a vyzývají lidi, aby začali vnímat a přestali (nejen) při čekání na vlak koukat do displejů.