Soudní dvůr je nejvyšší právní autoritou EU. Jeho výjimečné postavení je odvozeno nikoli jen ze specifického charakteru unijního práva, ale především z jeho principů (přímý účinek, nadřazenost, odpovědnost členských států za implementaci evropského práva, odpovědnost národních soudů za prosazování práva).

V Lisabonské smlouvě se ještě upřesňuje, že Soudní dvůr "zajišťuje dodržování práva při výkladu a provádění smluv". Jak však nedávno připomněl konzervativec a britský europoslanec Daniel Hannan pro britský list Telegraphu: "Víme už dlouhou dobu, že si eurosoudci vymýšlejí věci za pochodu, že jsou připraveni nerespektovat jednoznačné texty smluv v zájmu hlubší integrace, ale že to někdo řekne natvrdo, to jen dokazuje, nakolik si věří". 

Daniel Kelemen v knize Eurolegalism: The Transformation of Law and Regulation in the European Union došel k přesvědčení, že se EU začíná nebezpečně přibližovat Spojeným státům ve smyslu, že v ní hrají čím dál tím větší roli soudy, především tedy Soudní dvůr. Tzv. eurolegalismus podle Kelemana není ničím jiným, než jen jinou formou unijní byrokracie.

Skourisův výrok Kelemenův poznatek jen potvrzuje. Předseda Soudního dvora, jehož nezávislost na politické moci EU se pomalu stává mýtem, se tak svými slovy zařazuje po bok dalších úředníků EU, kteří budou existenci unie prosazovat vždy a to pouze kvůli starosti o svá místa. Jejich zaklínadlem se pak stává právě téma integrace EU.

Integrace EU jako novodobý fetiš unijních byrokratů

Výrok předsedy Soudního dvora jakoby kopíroval prohlášení ostatních vysokých představitelů unie. "Takže můj apel je, abyste bojovali za integraci Evropy," jak před časem zakončil José Manuela Barossa debatu v evropském parlamentu.   

Nestává se apel na integraci, který zaznívá z úst vysoce postavených unijních představitelů, jakousi univerzální reakcí na kritiku současného uspořádání unie? Označení "euroskeptik" se pomalu stává jakousi ideologickou "nálepkou", kterou čelní představitelé EU (i některých členských států) automaticky přisuzují – bez ohledu na to, zda je vůči evropskému společenství (jakékoli jeho formě) skeptický či nikoli – každému kritikovi integrace, která se postupně začíná vymykat jakékoli kontrole.

A tak projekt integrace drží při životě snad jen šíření strachu z celosvětového konfliktu, o které se snaží političtí představitele EU (dosti často jím operuje např. německá kancléřka Merkelová), protože společný trh, ten pracovní nevyjímaje, a společná měna ztrácejí svůj potenciál silného argumentu.

Plody evropské integrace, o kterých hovoří, aniž by je ve svém výroku definoval, předseda Skouris, se přitom zdají být zkažené. Integrace se mění v jakousi univerzální, ideologickou odpověď na ekonomickou, sociální i politickou krizi v EU, bohužel zdá se jedinou, kterou představitelé institucí unie v současné době pro občany Unie mají. Je ale takováto odpověď řešením?

Autorem je externí spolupracovník redakce Pavel Lopušník