Hendikepovaní na vozících postrachem chodníků

VIDEO KOMENTÁŘ - Komentáře autor: Jaroslav Bican

Zdravotní pojišťovny přestaly lidem s postižením proplácet elektrické vozíky dosahující větší rychlosti než šest kilometrů za hodinu. Stali se snad lidé na vozících postrachem našich chodníků? 

Překročila jste rychlost, slečno. Ukažte mi technický průkaz k vašemu vozíku

Překročila jste rychlost, slečno. Ukažte mi technický průkaz k vašemu vozíku,zdroj: antiBRZDA

Jaký je rozdíl mezi člověkem s postižením na elektrickém vozíku, který může vyvinout maximální rychlost šest kilometrů za hodinu, a hendikepovaným, jehož vozík může ujet i osm nebo deset kilometrů za hodinu? Velký.

Nejen, že jeden druhému ujede, dostihne ujíždějící tramvaj či může zrychlit, aby stihl domluvenou schůzku. Jeden je chodec a druhý účastník dopravního provozu ve zvláštním motorovém vozidle.

Jednomu pojišťovna vozík uhradí jako kompenzační pomůcku, druhému ne. Navíc pro rychlejší vozík je povinná homologace, registrace (SPZ) a musí mít také povinné ručení. Zkrátka vozidlo je vozidlo a přináší starosti, které chodce netrápí.

V zákoně o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích je tohle rozlišení už od roku 2001 a nikdo si ho dosud příliš nevšímal. A hlavně ho nebraly v potaz zdravotní pojišťovny, které proplácely i vozíky s větší rychlostí než šestikilometrovou. To se ale změnilo a lidé s postižením se musí spokojit s tím, že jim pojišťovny uhradí jen pomalejší vozík. Takový, který tuto rychlost není schopen překročit.

Postrach všech chodníků 

Iniciativa antiBRZDA proto vyzvala ministra dopravy Dana Ťoka, aby se zabýval situací, kdy podle zmíněného zákona se elektrický vozík stává motorovým vozidlem, pokud může jezdit rychleji nebo je delší než jeden metr. Podle antiBRZDY tyto parametry neodpovídají dnešním potřebám. Jeden z autorů výzvy Karel Chlouba v rozhovoru pro Tiscali řekl, pochází z doby, kdy elektrické vozíky skoro neexistovaly a nikdo si nemyslel, že by lidé s postižením mohli být tak aktivní jako dnes a mohli pokládat rychlost šest kilometrů za hodinu za málo.

Zvláštní je hlavně to, že dlouhou dobu se zákonem žádný problém nebyl, protože ho nikdo jednoduše nedodržoval. Když ho ale najednou zdravotní pojišťovny začaly zohledňovat a striktně rozlišovat mezi kompenzační pomůckou a zvláštním motorovým vozidlem, ukázalo se, jak nevyhovující vůči lidem s postižením ve skutečnosti je.

Hranice mezi chodcem a motorovým vozidlem stanovená na šest kilometrů, tak hendikepované výrazně omezuje. Tam, kde dříve mohli za stejných podmínek jezdit až desetikilometrovou rychlostí, se musí spokojit s rychlostí o něco větší než poloviční. Přitom z pohledu zákona se nic nezměnilo.

Každý, kdo není na vozíku, tak podle potřeby může jít rychle, pomalu, může běžet, kdežto člověk s postiženým má strop šest kilometrů a basta. Pokud chce být rychlejší, musí to zaplatit ze svého. Pořádek zkrátka musí být. Co kdyby zběsilí vozíčkáři řítící se po chodníku nekontrolovanou rychlostí sráželi nebohé chodce?

Jistě, je otázka, co všechno kompenzovat, co má být standard a co už nadstandard. Jestli je ve veřejném zájmu, aby se lidem na vozíku s pomocí veřejného zdravotního pojištění umožnila jen rychlost běžné chůze nebo i větší, jež má k dispozici většina ostatních, kteří si mohou libovolně popoběhnout. 

Závod běžce s vozíčkářem  

Samozřejmě v zákoně může existovat nějaké omezení, aby mezi chodci zběsilou rychlostí nekmitali hendikepovaní na elektrických vozících jedoucí třeba padesátkou, s tím ale potíž nikdy nebyla. V první řadě jde o to, zda, když necháváme na lidech a jejich uvážení a ohleduplnosti, jestli se rozhodnou běžet po chodníku a kličkovat mezi chodci, necháme stejně tak na hendikepovaných, zda se rozhodnou zařadit větší rychlost než šest kilometrů.

Některé vozíky mohou jet i desetikilometrovou rychlostí. Rychlost běžců však bývá ještě vyšší.  

Pokud je tomu tak, že dosud vše fungovalo i navzdory tomu, že hendikepovaní na vozících se dopravního provozu běžně účastnili jako chodci, měli vozíky rychlejší a zdravotní pojišťovny jim je proplácely, není důvod v takové praxi dál nepokračovat. A jestli je k tomu třeba změnit zákon, ať už proto, že zdravotní pojišťovny nemohou nebo nechtějí dělat to, co dělaly leta letoucí, budiž, pak je namístě debata o změně zákona. 

Celá záležitost je příkladem toho, jak výrazně se vás může dotknout ne samotná změna zákona, o které se většinou vede nějaká diskuze a proti které je možné mobilizovat veřejnost a apelovat na poslance a senátory, ale takový drobný detail, kdy v platném zákoně někdo objeví ustanovení, které se dosud neřešilo. V takovém případě je však mnohem těžší se bránit a prosadit úpravu zákona nemusí být vůbec jednoduché.

Vozík bez espézetky 

Příkladů, kdy legislativa něco ukládá, ale zároveň je tolerováno její porušování, by se našla celá řada. Pokud to ve výsledku nikomu nevadí a panuje všeobecná shoda na tom, že by nadělalo více škody zákon dodržovat, pak nemá smysl se v tom šťourat a je lepší to nechat být. To samé platí u rychlosti elektrických vozíků.

U těch stačí málo a klidně se může dít to, na co v nepříliš velké nadsázce upozorňuje kampaň "Víc než šest!" v klipu na svých webových stránkách: Aby policisté začali kontrolovat, jakou rychlostí hendikepovaní na vozíku po chodníku jedou a zda splňují parametry, aby se vešli do kolonky "chodec".

Stav, kdy se od sebe liší platný zákon a uplatňovaná praxe, má jednu velkou nevýhodu, stačí, aby se změnila společenská nálada nebo se ukázalo, že pro někoho je z různých důvodů výhodné si na daný paragraf vzpomenout a ze dne na den můžete mít problém.

Do celého právního systému to vnáší svévoli, kdy ve výsledku záleží na libovůli úředníka či policisty, zda se zničehonic rozhodne zákon vymáhat. Nemluvě o tom, že to zhoršuje předvídatelnost a přehlednost práva jako takového. Aktuálně na to doplácí právě lidé s postižením, kteří si zvykli na praxi, která je už minulostí. Stačilo "objevit" příslušný paragraf v zákoně.

Tagy: Česko doprava domácí policie ČR zdravotně postižení česká politika české zdravotnictví právo a spravedlnost zdravotní pojišťovny

Zdroje: Vlastní