Maya Derenová (nebo chcete-li Deren) přišla na svět 12. května 1917 v Kyjevě jako Eleonora Derenkovská. Vzhledem k tomu, že na území tehdejšího ruského impéria platil ještě juliánský kalendář, se občas jako datum jejího narození uvádí 29. duben.

Derenová se narodila do židovské intelektuálně - umělecké rodiny. Otec Solomon Derenkovský byl psycholog, matka Marie Fiedlerová hudebnice a tanečnice. Povolání obou rodičů v budoucnu ovlivnilo tvorbu Derenové a umění inspirovalo také její občanské jméno. Derenkovští dcerku pojmenovali po slavné italské herečce Eleonoře Duseové.

V Kyjevě Eleonora prožila jen pár let. Už v roce 1922 totiž rodina emigrovala do Spojených států, aby utekla před hrůzami občanské války, včetně pogromů proti židovské komunitě. Usadila se ve městě Syracuse ve státě New York. Solomon, který nechal změnit příjmení rodiny na kratší a snáze vyslovitelné Deren, tam pracoval jako psychiatr, jeho manželka se věnovala umění. Jejich dcera si pak své původní křestní jméno změnila na Maya počátkem 40. let.

Malá Eleonora byla, dnešní terminologií, vysoce inteligentní dítě. Mezi lety 1930 až 1933 chodila na Mezinárodní školu Ligy národů v Ženevě, jako šestnáctiletá pak začala studovat žurnalistiku a politické vědy na Syracuse University. Během studia se stala aktivní socialistkou a podporovatelkou trockismu a už jako osmnáctiletá se také vdala za aktivistu Gregoryho Bardackeho. Manželství však vydrželo jen dva roky.

V 21 letech Derenová získala magisterský titul z literatury na Smith College s diplomkou zabývající se vlivem francouzských symbolistů na anglo-americkou poezii. Poté se přestěhovala do slavné newyorské čtvrti Greenwich Village, toho času jednoho z center umění a bohémy. Živila se psaním příspěvků do rádií a cizojazyčného tisku, pustila se do svých prvních literárních pokusů. Spolupracovala také se spisovatelkou Edou Lou Waltonovou a spisovateli Maxem Eastmanem a Williamem Seabrookem. Co do osobnosti prý poutala pozornost jistou neústupností a výrazný byl i její styl - měla divoké, kudrnaté rusé vlasy a oblékala se do šatů podle evropské módy, které si sama šila.

Osudové setkání

Jako třiadvacetiletá pak Derenová odstartovala další sérii změn. Přestěhovala se do Los Angeles, kde působila jako fotografka. Zásadní pro ni pak byla spolupráce s afroamerickou choreografkou, tanečnicí a antropoložkou Katherine Dunhamovou. Derenová se stala její asistentkou a cestovala s taneční skupinou Dunhamové. A právě Dunhamová také podnítila zájem Derenové o haitskou kulturu.

Cesta souboru do Hollywoodu pak Derenovou dovedla k jejímu budoucímu druhému manželovi a osudovému spolutvůrci - Alexandru Hackenschmiedovi, který si v emigraci změnil jméno na Hammid. Hackenschmied, o dekádu starší než Derenová, do Spojených států emigroval počátkem roku 1939, během práce na dokumentu Herberta Klina Krize. Film se zabýval předválečnou situací v česko-německém pohraničí.

V Československu Hackenschmied - Hammid patřil mezi výrazné publicisty, režiséry a propagátory avantgardy. V tuzemsku natočil několik krátkých filmů, z nichž nejznámější jsou obrazově působivé snímky Bezúčelná procházka a Na Pražském hradě. Zároveň pracoval pro propagační oddělení firmy Baťa a s Janem Antonínem Baťou procestoval kus světa. První, výrazný snímek v zámoří měl však počátkem 40. let ještě před sebou. Vytvořil ho právě s Derenovou.

Alexander Hackenschmied, v zámoří známý jako Alexander Hammid, ve snímku Odpolední osidla | zdroj: Wikipedia Commons

Šlo o krátkometrážní snímek Odpolední osidla (Meshes of the Afternoon) z roku 1943, v němž se prolnuly fantazie, obrazová představivost a cit pro výraz obou tvůrců, pohybový talent Derenové i Hammidovy dosavadní filmařské zkušenosti. Pro Derenovou to byl debutový film. Byla autorkou scénáře, na režii spolupracovali oba partneři - tedy v té době už manželé.

Sen, který se mění v horor

Odpolední osidla začínají scénou, kdy do prázdného domu přichází mladá žena v podání Derenové a usíná. Zdá se jí sen, v němž figuruje záhadná postava v černém se zrcadlem místo tváře, již se Derenová marně snaží dostihnout, a opakují se motivy klíče, růže a nože. Film provázejí hororové i úzkostné imaginární fantazie a vizuálně působivý snímek, v němž se krátce objeví i Hammid, vrcholí tragickým závěrem.

Derenová a Hammid natočili film v Los Angeles a vyšel na pouhých 275 dolarů. Derenová později s nadsázkou prohlašovala, že točí snímky za cenu jedné rtěnky v Hollywoodu. Odpolední osidla se stala jedním ze základních kamenů americké avantgardy a autorská dvojice jimi vplula do dějin filmu. Snímek byl původně němý, hudba ho doplnila až dlouho po jeho vzniku. Zajímavostí je i to, že Derenová ve filmu „rozpohybovala“ ženské tělo; pro ženy totiž byly do té doby typické spíše statické pozice. Odpolední osidla také po válce zvítězila v kategorii experimentálních filmů na festivalu v Cannes.

Další výrazný film - Na souši (At the Land) - Derenová natočila v roce 1943. Tentokrát měla režii a scénář tohoto krátkometrážního snímku v rukou už jen ona, Hammid na něm pracoval jako kameraman. Jde o příběh ženy vyplavené mořem na souši, která se vydává na podivnou cestu. S Hammidem ještě za války Derenová udělala i dokument Soukromý život kočky.

V roce 1945 vznikl pouze čtyřminutový snímek A Study in Choreography for Camera, oslavující dynamiku pohybu. Je to jeden z prvních experimentálních tanečních snímků a psal o něm New York Times i Dance Magazine. Tanec pak patřil mezi ústřední motivy i dalších jejich snímků Ritual in Transfigured Time a Meditation on Violence - tento film z roku 1948 zkoumal rozdíl mezi násilím a krásou. O rok dříve si Derenová pronajala divadlo Provincentown Playhouse na Manhattanu, aby tam své snímky představila Newyorčanům - a vyprodala ho. Derenová také po válce založila Creative Film Foundation, nadaci pro podporu experimentálního filmu.

V té době už Derenová a Hammid nebyli spolu, rozvedli se v září 1947. Derenová se pak pustila do další etapy své kariéry, s filmem spjaté jen částečně. Rozhodla se totiž natočit dokumentární snímek z ostrova Haiti o rituálech vúdú a tancích spjatých s tímto náboženstvím. Získala devítiměsíční stipendium Guggenheimovy nadace a na Haiti odjela. V dalších několika letech pak roztočila dokumentární snímek Divine Horsemen: Woodoo Gods of Haiti, který však za svého života nedokončila. Stejný název nesla také její první kniha - etnografická studie. Inspirací jí byla právě bývalá spolupracovnice Dunhamová a Derenová také získala přístup k jejímu archivu.

Zároveň však Derenová během své práce překročila pomyslnou hranici. Vúdú obřadů se nejen účastnila, ale později je také vykonávala, a to i po návratu do Spojených států, což bylo poměrně neobvyklé.

Co se osobního života týče, v roce 1960 se Derenová potřetí vdala - za o 17 roků mladšího japonského hudebního skladatele Teidžiho Itóa, s nímž se seznámila v půli dekády. Právě on dodatečně složil hudbu k Odpoledním osidlům. V 50. letech Derenová také mimo jiné spolupracovala s baletní školou Metropolitní opery v New Yorku.

Příliš brzká smrt

S Itóem Maya Derenová zůstala až do své smrti. Zemřela 13. října 1961 v pouhých 44 letech v důsledku podvýživy, k níž zřejmě přispěla kombinace užívání amfetaminů a léků na spaní. Její popel byl rozptýlen na hoře Fudži.

V 80. letech se Derenová posmrtně stala jednou z ikon feministického hnutí. Patří mezi nejvýznamnější osobnosti historie avantgardního filmu a byla inspirací pro mnoho tvůrců a tvůrkyň. Mezi její obdivovatele se řadí například slavný režisér David Lynch. Od roku 1986 je také Americkým filmovým institutem udílena cena Mayi Derenové pro nezávislé filmaře a filmařky.

Derenovou také posmrtně uctila různá umělecká díla. Jo Ann Kaplanová o ní v roce 1987 natočila dokumentární film Invocation: Maya Deren a roku 2002 pak o Derenové vznikl další dokument, režírovaný Martinou Kudláčkovou, nazvaný V zrcadle Mayi Deren. Návštěvám Derenové na Haiti se pak věnuje divadelní hra Dance of White Darkness z 90. let, za níž stojí Horse and Bamboo Theatre. Po roce 2000 vytvořily rockové kapely Subterraneans a Mao Morta alternativní soundtracky k jejím krátkým snímkům pro festivalové projekce.