Ve 40. letech naši předkové pracovali na tom, aby zajistili mír a ochranu pro 12 milionů uprchlíků. A dnešní politici mohou všechen tento pokrok zahodit do koše, píše v komentáři zahraniční zpravodaj britského deníku The Guardian Patrick Kingsley.

Po nejhorších zvěrstvech lidské historie, jakými byly holokaust a druhá světová válka, se evropští státníci a zbytek světa snažili vytvořit planetu, na níž bude obtížné opakovat takové etnické katastrofy.

V roce 1948 naši předkové vytvořili Všeobecnou deklaraci lidských práv, která mimo jiné považuje právo na azyl za nepopiratelné. V roce 1951 se sešli znova, aby sepsali konvenci OSN o uprchlících, dokument, který je dosud legálním základem pro poskytování azylu běžencům, kteří dorazí na půdu signatářských zemí.

Druhá z dohod nebyla výhradně evropským projektem, ani nebyla čistě altruistickým gestem. Byla částečně pragmatickou reakcí na poválečný přesun odhadem 12 až 14 milionů lidí, což byla mnohem horší uprchlická krize než ta současná.

Ale podobně jako deklarace z roku 1948 je i uprchlická konvence z roku 1951 produktem doby, kdy se evropští lídři snažili vybudovat mírový kontinent. Kontinent, jehož země nebudou jen nečinně sedět, když se za jejich dveřmi objeví humanitární krize. Evropu, jejíž země nebudou odmítat Židy, jako to některé státy dělaly koncem 30. let minulého století.

Alespoň částečně byli tehdy vůdci motivováni snahou nevrátit se zpět na etické dno předválečných let, kdy, kromě jiných selhání, západní země v roce 1938 na evianské konferenci odmítly přijímat více židovských uprchlíků.

Zkrátka dokumenty jako konvence z roku 1951 byly "milníky humanity", jak mi řekl v lednu mluvčí OSN. Byly postaveny na tom základě, že - ať už to stojí cokoli - některé věčné hodnoty stojí za to v civilizované společnosti dodržovat. Zřejmě proto je konvence z roku 1951, kterou později přijaly všechny země EU, nedílnou součástí identity poválečné Evropy, která se snažila napravit chyby minulosti.

Méně než 70 let poté čelíme zahazování většiny tohoto pokroku a vracíme se k etnickým pohromám 30. let. Navrhovaná migrační dohoda mezi EU a Tureckem, bude-li takto přijata, bude podle odborníků na práva uprchlíků porušovat konvenci z roku 1951.

Dohoda předpokládá vracení všech budoucích uprchlíků do Turecka, do země, kde většina migrantů nebude mít plný přístup k věcem, které jim garantuje konvence z roku 1951: práci, vzdělání a často ani bezpečnosti. Organizace pro lidská práva též obviňují Turecko, že některé uprchlíky posílají zpět do válečných zón, včetně Sýrie.

Mnoho z mezinárodních dohod ze 40. a 50. let bylo uzavřeno s vědomím, že budou provázeny administrativní a finanční zátěží. Světoví lídři si ale uvědomovali, že tato cena stojí za to, aby byly dodržovány etické normy. Jejich následovníci se tím neřídí. Ironicky řečeno, nová strategie náklady zvýší, pokud se uprchlíci rozhodnou hledat jiné cesty do Evropy.

Evropa se dnes vzpamatovává z finanční krize. Ale je v mnohem pevnějším postavení, než byl kontinent v poválečném období, a přitom se musí vypořádat s mnohem menším počtem uprchlíků. Jeden milion jich připlul loni po moři, což je dvanáctina těch, kteří byli v Evropě uprchlíky po roce 1945. Zhruba stejný počet uprchlíků nyní žije v nefunkčním Libanonu (se 4,5 milionu obyvatel) jako v nejbohatším kontinentu světa (s 500 miliony obyvatel).