Drony jsou válka budoucnosti. Americký gigant představil nový model se špičkovou technologií

Podle zveřejněných informací má Vectis spadat do tzv. „Group 5“ bezpilotních letadel – tedy ty největší a nejschopnější stroje, které jsou schopny operovat ve velkých výškách (18 000 stop a výše) a disponovat značnou výdrží i univerzálností. Letuška má být připravena do dvou let, zároveň s velkým důrazem na modulární konstrukci, otevřené systémy a interoperabilitu – jinými slovy, má být adaptabilní pro spojence i různé typy misí, od vzdušných soubojů po průzkum a údery na pozemní cíle.

Jedním z výrazných prvků designu Vectisu je stealth architektura – ilustrace ukázaly dron bez klasického ocasu, s tzv. lambda-křídlem, svrchním nasáváním vzduchu a kanálem tvaru S, který má skrýt vstup vzduchu a snížit radarový průřez.  Části těla jsou hladké s integrovanými senzory a anténami, bez zjevně vyčnívajících prvků, což je běžný postup u strojů, které mají zůstat co nejméně viditelné pro radar i infračervené sledování. Skunk Works hovoří o „Agile Drone Framework“, filozofii postavené na otevřených systémech, modularitě a přizpůsobivosti podle misí – to je něco, co konkurence už také zmiňuje, ale Vectis podle prvních zpráv nasazuje tyto principy ve vyšší míře přepracovanosti a s větším důrazem na přežití v protivzdušných a elektronických hrozbách.

Není na jedno použití

Ve srovnání s některými současnými drony, jako jsou např. modely z druhu „wingman“ nebo případně attritable (tedy do určité míry obětovatelné) verze CCA, Vectis staví na vyšší úrovni stealthu a přežití. Zatímco drony, které mají být lacinější a méně komplikované, kladou menší důraz na maskování a odolnost proti radarům nebo infračervenému podpisu, Vectis jde opačnou cestou – musí být schopen fungovat v náročných podmínkách a těžit ze schopnosti „neviditelnosti“.  Rovněž jeho interoperabilita s letouny jako F-35 nebo F-22, s otevřenou architekturou spojení a spoustou softwarových systémů, ho odlišuje od dronů, které jsou buď velmi specializované, nebo omezené na jeden typ úlohy. 

Na druhou stranu Vectis není bez kompromisů. Podle Lockheedu je stávající verze dronu závislá na klasických ranvejích, což je limit ve strategických operacích, kde je potřebné operovat z provizorních či menších přistávacích ploch. Navíc nejsou zveřejněny některé klíčové parametry jako reálný dolet, výdrž na palubě (endurance), či jak velký náklad bude schopen nést. To dává konkurentům prostor, protože některé existující drony sice nemají tak propracovaný stealth, ale jejich užitná hodnota spočívá právě v doletu, payloadu nebo schopnosti operovat z různých míst, bez dokonalých podmínek.

Vývoj Vectisu znázorňuje směr, kam se bezpilotní bojová letecká síla ubírá: kombinace stealthu, softwarové flexibility a schopnosti pracovat ve složitých prostředích – třeba pod tlakem protivzdušné obrany či elektronického boje. Pokud se Lockheedu podaří dostát odhadům a do dvou let předvést letový prototyp, může to být změna, která posune standardy. Zda však Vectis skutečně překoná konkurenci např. v oblasti kapacity palivových nádrží, doletu či schopnosti velení a řízení „z dálky“, zůstává otevřenou otázkou.