„Užij si dětství, na práci budeš mít celý život,“ řekli jí tehdy rodiče a nepustili ji ani k prostírání stolu. Dnes je dospělá a zpětně jim za to děkuje. Přesto právě její příběh otevírá otázku, nad kterou se vyplatí alespoň na chvíli zastavit: má dítě doma pomáhat? A co všechno to vlastně znamená?

Nejde o pomoc, jde o spolupodílení

Slovo pomoc bývá v této souvislosti možná trochu zavádějící. Jako by šlo o něco navíc, něco, co dítě dělá dobrovolně nebo z laskavosti vůči rodičům. „Nepomáhá, podílí se,“ odpověděla stručně a výstižně jedna z maminek v anketě na sociálních sítích. A není sama. Rodiče dnes často vnímají domácnost jako společný prostor, o který se starají všichni podle svých možností a věku.

Dítě bude parťák- pokud ho necháte

Už malé děti často dychtivě touží „taky něco dělat“. Věšet prádlo, krájet zeleninu, luxovat, zametat- to všechno pro ně není povinnost, ale vzrušující hra a cesta k tomu být jako maminka nebo tatínek. Právě v tomto věku se formují návyky, které si pak děti nesou dál: včetně přirozeného pocitu, že starost o prostředí, ve kterém žijí, není otravná rutina, ale samozřejmá součást života.

Tato fáze ale bývá často potlačena, protože spěcháme. „Udělat to sama je rychlejší,“ slyší dítě. A někdy to slyší tolikrát, až si zvykne, že práce je máma, práce je táta, ale ono ne.

Když děti nic nemusí

Některé děti doma opravdu „nemusí nic“. Není to nutně špatně. Možná rodiče vědomě volí styl, kdy dávají svým potomkům volnost. Možná ale jen podlehli vlastní únavě a nechtějí každý večer vést bitvu kvůli lžičce v myčce. Jenže časem se může ukázat, že takový model přináší víc otázek než odpovědí. Takový přístup může sice ušetřit čas, ale chybí tu šance učit děti důležitým návykům. Děti totiž chtějí pomáhat a když to rodiče nedovolí, může se postupně vytrácet chuť k zodpovědnosti a podílu na rodinném fungování.

Co si dítě odnese z dětství, kdy nemělo žádnou zodpovědnost? Kdo ho naučí, že prádlo se samo nevyčistí a lednička se nedoplňuje kouzlem? A jakou oporou může být v dospělém životě někdo, kdo nikdy nezažil pocit, že jeho práce doma má smysl? Naopak, když se pravidelné úkoly etablují od malička, stávají se automatickými návyky: dítě chápe, že přispívání je cenné a jednou s tím počítá i samo jako dospělý člověk.

Výhody, které dávají smysl

Zapojování dětí do domácnosti není jen o učení „jak se co dělá“. Je to i o tom, proč se to dělá. Děti získávají dovednosti, ale také pocit důvěry, kompetence a sounáležitosti. Vědí, že jsou užitečné. A to je něco, co žádná hračka ani kroužek nenahradí.

Navíc se rozvíjí jemná i hrubá motorika, soustředění, schopnost odhadnout, co je třeba udělat a také pochopení, že v každé komunitě, tedy i doma, má každý svou roli.

Jak začít? S citem a s trpělivostí

1. Dovolte, aby pomáhalo. Dítě chce zametat? Nechte ho. Bude to trvat dvakrát tak dlouho, ale právě v té chvíli roste jeho vztah k práci i vlastnímu přispění.
2. Přizpůsobte věku. Tříleté dítě zvládne uklidit hračky, zalít květiny, utřít lžičky nebo dát prádlo do koše. Sedmileté už umí prostřít, vyklidit myčku, vynést koš... Nečekejte dokonalost, budujete návyk, ne výsledek.
3. Nedělejte to za něj. I když to svádí. Ukažte, pomozte, ale neseberte dítěti pocit, že to zvládlo samo.
4. Oceňujte úsilí, ne jen výsledek. Chválou posilujete vnitřní motivaci. „To jsi udělal hezky!“ funguje lépe než „To jsi ale konečně udělal pořádně.“ Dejte mu povzbuzení, lépe si tak udrží nadšení.
5. Udělejte z toho rituál. Večeři připravujete spolu? Skvělé. Zahrňte dítě do běžného života, ne jako výpomoc, ale jako parťáka.
6. Buďte konzistentní: zařaďte rutinu. Každý den stejné úkoly. Pomáhají například jednoduché „chore chart“, viz inspirace.

Jaký vztah ke světu a odpovědnosti chceme v dětech pěstovat? A co jim opravdu dává hodnotu- prázdné ruce, nebo malá pracovní hrdost?