A možná si říkáte: „Nechce se mi už dál. Nechce se mi tu být.“

Takové myšlenky nevznikají z ničeho. Nejsou slabostí. Jsou důsledkem dlouhodobého vnitřního tlaku, vyčerpání, ztrát a bolesti, kterou nikdo neslyší. Ale právě to, že teď čtete, znamená, že ve Vás zůstává něco, co touží po změně. Možná úplně malá jiskra, ale jiskra stačí.

Psychologové o těchto stavech říkají: „Když se už nechce žít, není to vždy touha po smrti. Často je to zoufalá prosba, aby bolest skončila. A to je obrovský rozdíl.“

Když Vás život příliš zraní

Některé rány nejsou vidět. Nosí se uvnitř. Třeba po ztrátě blízkého člověka, po rozchodu, který rozvrátil celý svět. Po měsících nebo letech samoty, kde chyběl jeden jediný lidský dotek. Po přehlížení, nepochopení, neustálém napětí. Po pocitu, že se o všechno snažíte, a přesto to nestačí. Někdy se k tomu přidá nemoc, ať tělesná či duševní. Jindy se zdánlivě nic nestane, a přesto najednou přestane dávat smysl vstávat z postele. I tak může vypadat deprese. Nesoudí. Jen tíží. To všechno mohou být spouštěče, které promění život v přežívání. Dny v mlhu. Noci v úzkostné čekání na ráno, které nepřináší úlevu.

Je tohle konec, nebo začátek něčeho jiného?

Když se člověk ocitne na takovém dně, má pocit, že už není cesta zpět. Ale co když to není konec? Co když je to sice bolestný zlom, ale za kterým se může stát něco jiného? Nového? Ne lepšího hned. Jen třeba snesitelnějšího. Zatím. Prvním krokem může být vůbec uznat, že je zle. Přestat si říkat, že „jiní to mají horší“ nebo že „bych měl být vděčný“. Vaše bolest má právo na existenci. Není třeba ji poměřovat, stačí ji přijmout jako skutečnou. A pak, krok za krokem, začít zkoumat, co přesně bolí. Co chybí. Co by možná mohlo pomoci. I když to teď působí směšně, nemožně nebo vzdáleně.

Mluvit o zoufalství neznamená selhání

Mnoho lidí se bojí přiznat, že se jim nechce žít. Bojí se reakce okolí- odsouzení, nepochopení, šoku, popírání, zlehčování... Ale právě mlčení často nejvíce prodlužuje bolest. Když dokážete někomu říct: „Je mi opravdu zle. Nechce se mi být. Nevidím smysl,“ nevydáváte tím ortel. Otevíráte tím dveře k tomu, aby Vás někdo slyšel. Nemusíte hned sdílet všechno. Někdy stačí říct jednu větu. Napsat zprávu. Zavolat terapeutovi. Oslovit krizovou linku. Být s někým, kdo půjde s Vámi. Nezůstávat s těmi myšlenkami sám.

Co se dá dělat, když nezbývá víc než přežívání

Někdy člověk přežívá minutu po minutě. Jen dýchat je námaha. Jídlo chutná jako papír. Všechno je těžké. V takových chvílích nefungují velká slova. Potřebujeme úplně malé věci. Zkuste si ráno udělat teplý čaj a podržet v rukou hrnek. Ucítit jeho teplotu. Zaznamenat ten jeden dotek reality. Je to drobnost, ale je skutečná. Zkuste se obléknout, i když byste nejraději zůstali celý den v posteli. Ne kvůli produktivitě. Kvůli sobě. Protože tělo potřebuje opečovávat i tehdy, když se duše ztrácí. Když zvládnete pětiminutovou procházku, je to vítězství. Když pošlete příteli jednu zprávu, není to málo. Váš dnešní cíl nemusí být „být šťastný“. Může být: „Zvládnout tento den.“

A co když se nic nezlepší?

Bolest často šeptá, že už se nic nezmění. Že už se nikdy nebudete smát, milovat, cítit radost. Ale právě tady je potřeba vědět: Tohle říká nemoc, únava, trauma- ne vy. Lidská psychika má obrovskou schopnost uzdravení. Někdy to sice trvá dlouho, ale stalo se už tisícům jiných lidí, že byli na dně a o pár let později vedli život, který by si tehdy ani nedokázali představit. Pomoc existuje. Terapeuti, psychiatři, krizové linky, podpůrné skupiny, rodina, přátelé. A každý z těchto lidí může být jedním kamenem v cestě zpět.

Co kdyby to, že teď nevíte, jak dál, byl právě důvod chvíli počkat?

Život je někdy těžký způsobem, který nedává smysl. Ale i v tom je skrytá naděje. Protože i když teď nic necítíte, budoucnost už se mezitím připravuje. Možná někde v dálce čeká člověk, který Vám změní život. Možná se za půl roku probudíte a ucítíte, že něco je jinak. Možná ještě nevíte, co Vás podrží, ale přesto to existuje!