Když se dnes řekne Krakonoš, většina lidí si jistě ihned představí staršího, urostlého, vousatého muže oděného do dlouhého pláště v přírodních barvách. S širokým kloboukem na hlavě a pořádnou holí v ruce, který v jednom kuse bafá z dlouhé fajfky.

Bájný ochránce našich největších hor ovšem nevypadal vždy tak, jak ho dnes známe z večerníčku Krkonošské pohádky, kde ho ztvárnil František Peterka, nebo z oblíbených ilustrací Heleny Zmatlíkové, které doprovázely knihy krkonošské pohádkářky Marie Kubátové.

Rovněž sošky lišejníkem zarostlých vousatých Krakonošů, na něž narazíme snad v každé horské boudě či chalupě a ve většině krkonošských obchodů se suvenýry, mají daleko k tomu, jak si lidé Krakonoše představovali v dobách dávno minulých. Ostatně nezměnila se pouze vizuální stránka pána hor, ale i jeho charakter se během několika staletí v bájích a folklorním vyprávění výrazně proměnil.

Krakonoš rozhodně vždy nebyl veskrze kladnou postavou sice přísného, ale spravedlivého vládce hor, který vždy pomáhal slabým a chudým a trestal zlé a chamtivé. Naopak, sám Krakonoš byl v minulosti vnímán více jako zákeřné strašidlo či démon, který děsil nevinné, ze zlého žertu sváděl pocestné ze stezky, obcoval se ženami v přestrojení za jejich milence a neměl problém ani se zabíjením nevinných lidí a zvířat.

Pohanský démon

Pravděpodobně vůbec první vyobrazení pána Krkonoš, tehdy známého především pod německým jménem Rübezahl (objevují se i verze jako Ribezal, Riebenzahl, Rübenczal), případně počeštělým Rýbrcoul (dnes používané jméno Krakonoš se objevilo až v první polovině 19. století), pochází z roku 1561 a najdeme ho na Helwigově mapě Slezska.

Slezský pedagog a kartograf Martin Helwig na svou mapu kousek pod horu Sněžku umístil poněkud zvláštní postavičku s popiskem "Rübenczal". Toto první známé vyobrazení Krakonoše takřka doslova trkne do oka: má totiž podobu démona s obřími parohy desateráka, dále pravděpodobně ptačí hlavu s ostrým zobákem, silné nohy s výraznými kopyty a zvláštní huňatý ocas. V předních končetinách navíc svírá dlouhou hůl či kopí.

Parohatý Rübenczal na mapě Slezska od Martina Helwiga | zdroj: Repro Wikipedia

Vskutku velmi odlišná a značně démonická podoba oproti tomu, jak zná pána hor většina Čechů dnes - obě postavy spojuje pouze ona velká hůl. Bohužel přesně nevíme, kde tuto podobu Rýbrcoula kartograf Helwig vzal a zda v této době skutečně v hlavách krkonošských horalů strašila představa parohatého démona.

Jedna z teorií je, že kartograf si tuto zvláštní podobu Krakonoše vytvořil zcela sám složením různých heraldických znaků, například gryfa (pták se lvím tělem) s jelenem desaterákem, a následně ji na mapu lehce v žertu umístil. Existuje ale i teorie, že tato podoba pána hor jako zvířecího běsa by mohla být mnohem starší, dokonce z předkřesťanské éry, a měla by tak vycházet z představ pohanských kmenů vzývajících svá výrazná lokální božstva.

Samotná postava Krakonoše by tak dle této teorie měla být původním pohanským božstvem, z něhož se s příchodem křesťanství stala lokální folklorní postavička, podobně jako tomu bylo například se slovanským bohem Radegastem. Jak ale bylo již řečeno, jedná se čistě o nepodložené teorie.

Zrůda je zpět!

Co si budeme povídat, tento původní vzhled Krakonoše je svou bizarností jednoduše fascinující a má šanci oslovit jak fanoušky dnešních hororů, tak čtenáře moderních fantasy románů nebo milovníky starých bájí a podivuhodných mytických bytostí.

Není tak divu, že v dnešní době tato démonická podoba pána hor zažívá svou renesanci, a to jak u nás, tak u našich polských sousedů, kde se pro Rýbrcoula používá především jméno Liczyrzepa. Například již od roku 2010 Krkonošský národní park každý rok uděluje Cenu ředitele Správy KRNAP, která má podobu drátěné sošky vycházející z obrázku na Helwigově mapě.

Jak na naší, tak i na té polské straně Krkonoš najdeme rovněž sochy vyobrazující Rýbrcoula v tomto "pohanském" duchu. Taková socha stojí od roku 2013 například v Trutnově a je dílem sochařky Pauliny Skavové. Velmi zajímavé zpracování pak najdeme v polském muzeu Krkonošská tajemství ve městečku Karpacz. Autor se tu oproti původní podobě odvázal a démonickému Rýbrcoulovi přidělal i pořádná křídla a dlouhý vyplazený jazyk.

Trutnovská socha démonického Rýbrcoula a její autorka | zdroj: Profimedia

Parohatý Krakonoš svým vzhledem zaujal i příznivce fantastiky, a vznikla tak díla, která se jeho zjevem přímo či nepřímo inspirují. Například legendární polská počítačová hra 'Zaklínač 3: Divoký hon' staví hráči do cesty lesní démony lešije, jejichž vzhled je nápadně podobný Helwigově ztvárnění Krakonoše. Ostatně i v rámci folkloru a mytologie se někdy soudí, že Krakonoš jako takový vychází z tradice východoslovanských lešijů, tedy mytologických ochránců lesů a přírody.

Poslední výrazný návrat k původnímu démonovi jsme mohli vidět na začátku října v Trutnově. Nově vzniklé místní sdružení Rýbrcoul - duch hor, které má hlavu parohatého Krakonoše dokonce ve znaku, uspořádalo akci, kde se vedle dalších mytických bytostí proháněl i Helwigův Rýbrcoul.

"Pohanský" vzhled Krakonoše je mimochodem natolik fascinující, že se dostal i daleko do zámoří. V Austrálii se tak vaří pivo Rübezahl s etiketou ozdobenou obrázkem vřeštícího parohatého démona.

Zákeřné strašidlo

Krom této podoby měl Krakonoš během historie i spoustu dalších. Především v německých příbězích a mýtech vystupuje často jako divý, a většinou zrzavý obr s masivním kyjem, jindy naopak jako malý kulaťoučký trpaslík. V německé tradici má rovněž podobu připomínající krampuse nebo satyra, což může být pozůstatek jeho démonické podoby z mapy Slezska.

Německý Rübezahl jako zuřivý obr | zdroj: Profimedia

V některých zpracováních nemá Krakonoš žádnou pevnou podobu a záměrně se mění dle libosti. Chvíli tak běhá po lese jako zvíře, jindy ukradne identitu jinému člověku a napálí jeho blízké a někdy se dokáže proměnit i ve více lidí naráz. To platí především ve folklorních příbězích, které Krakonoše berou jako zlomyslné strašidlo, které si rádo tropí žerty z pocestných.

Jedna z teorií je, že podobné příběhy o zákeřném Krakonošovi ve 14. a 15. století původně šířili především italští hledači rudy a drahokamů, kteří zde působili, a chtěli si tak ohlídat nerostné bohatství hor.

Tyto původně ústně předávané příběhy se později dostaly i na papír. Během 17. století Krakonoš poprvé vstoupil do literatury. Původně se objevoval pouze jako zmínka v křesťanských knihách o ďáblících a strašidlech, následně ale německý profesor a spisovatel Paul Johannes Praetorius přišel s rozsáhlým dílem Daemonologia Rubinzalii Silesii (u nás vyšlo pod názvem Krakonoš: Prapodivné a nadmíru žertovné, ale i strašidelné příběhy, které se udály v Čechách a ve Slezsku), obsahujícím řadu krátkých příběhů o Krakonošových rejdech.

Některé mohou vedle dnešní představy o Krakonošovi jako starém hodném pánovi vypadat vskutku velmi vypečeně. Například krátký příběh, kdy se Krakonoš v přestrojení pomiluje s horalkou, pojmenovaný jednoduše Krakonoš obcuje se ženou. Trochu to působí, že se pán hor v přístupu k ženám a sexu inspiroval svým mytickým řeckým kolegou Diem.

"Tu přišel Krakonoš v podobě jejího obvyklého milence v noci k ní; a když dost užil rozkoše a úplně se nasytil, vzal na sebe ráno podobu straky, sedl si na sklep a rozžehnal se se svou souložnicí těmito slovy: To byl tvuj milenec a souložník! A hned na to v mžiku letu, sotva domluviv, zmizel a později k ní už nikdy nepřišel."

Výmluvná je třeba i příhoda Krakonoš rozmetá krávu, kde náš milý pán hor jen tak v naštvání svrhne nebohé zatoulané zvíře z hory a chudák kravička je dole rozmetána na tisíc kousků. Jen si představte, jak tohle dělá František Peterka v dětském večerníčku. To by hned byla jinačí podívaná.

Velmi originální pojetí Krakonoše pak najdeme například v pozdějším románu z konce 18. století Rybrcol na Krkonošských horách, aneb: Zaklený a vysvobozený princ. Krakonoš, který je v tomto příběhu původně zakletý princ Holdekron, zde vystupuje v podobě malého čarodějného dítěte, které má místo vlasů zlaté peří. Jeho zpracování je tak velmi podobné pohádce Tři zlaté vlasy děda Vševěda. I zde přichází hlavní hrdina, aby si odnesl z jeho hlavy tři zlatá peříčka.

Zrození ideálního vládce

Během 19. století se v českých zemích pána hor chopili obrozenci a zlý a zákeřný strašák se začal postupně měnit v dobrého strážce hor chránícího poctivé obyvatele, jak ho známe teď. Nejdříve se čeští puristé chtěli oprostit od původně německého názvu Rýbrcoul, vznikl tak český ekvivalent Řepočet (německé Rübezahl lze přeložit jako "počítač řepy"), který se objevil například v básni Slávy dcera od Jána Kollára.

Řepočet se ale neudržel a záhy ho nahradilo dnes všem dobře známé jméno Krakonoš, s nímž přišel spisovatel a dramatik Václav Kliment Klicpera ve své baladě Krkonošská kleč.

Tradiční sněhová socha Krakonoše na náměstí v Jilemnici | zdroj: Profimedia

Tak se u nás během národního obrození prakticky zformovala podoba Krakonoše, jakou dnes dobře známe z pohádkových knížek a filmů. Z původního zlého démona v něm vskutku mnoho nezbylo, ani ze zlomyslného záludného strašidla, které si rádo dělalo dobrý den z pocestných.

Krakonoš se pro nás stal spravedlivým a moudrým pánem hor, jakýmsi vysněným ideálem vládce, který je přísný, ale spravedlivý. Potírá všemožné zlo, zastává se slabších a prakticky - ač má na rozdíl od svých předchůdců čistě lidskou podobu - postrádá jakékoliv negativní lidské vlastnosti.

Není tak divu, že například v jedné z podkrkonošských škol poblíž Jilemnice, která nese i přímo název Krakonošova ZŠ a MŠ, najdeme již po mnoho let v každé třídě na zdi vedle tabule, tedy na místě, kde bývá portrét prezidenta, pověšený obraz vousatého Krakonoše.