V Evropě přibývá těch, kdo odmítají Evropskou unii a nostalgicky vzpomínají na národní stát. Nyní už i ve Švédsku, které bylo až dosud synonymem pro liberalismus a toleranci. Evropa tak podle všeho přejímá trend, který už dlouhá léta razí Izrael.

Rusko chce vrátit z Evropy stovky tisíc syrských uprchlíků. I ty z Česka. Založilo speciální koordinační štáb a spoléhá na spolupráci se Spojenými státy a dalšími zeměmi. Humanitární pracovníci však mají pochyby.

Zdá se, že hrozící rozpad německé vlády kvůli azylové politice je - alespoň prozatím - zažehnán. Dosažený kompromis ale spor mezi vládními konzervativními stranami neuhasil, jen řešení odkládá a de facto hází na druhé. Navíc je velmi sporné, zda navrhovaný plán bude v praxi fungovat.

Evropa, jak ji známe, skončí. Příliv migrantů pohřbí volný pohyb uvnitř Schengenu. Češi na to doplatí menším komfortem cestování i nižší životní úrovní. Taková situace nastane, pokud Evropská unie nezmění přístup k migraci.

Koukej za dva týdny stihnout to, co se ti nepodařilo za tři roky, jinak to vezmu do rukou sám. Tak nějak lze číst vzkaz německého ministra vnitra Horsta Seehofera kancléřce Angele Merkelové. Nejde přitom jen o migranty. V sázce je budoucnost vládní konzervativní unie, samotné kancléřky, jejího kabinetu a potažmo i celé Evropy.

Leda k smíchu je společnost, která nedokáže chránit své hodnoty, a neméně k smíchu je stát, který netrvá na dodržování svých zákonů. Uvědomili si to v Rakousku, uvědomili si to v Itálii a je nejvyšší čas, aby to došlo i zbytku Evropy.

Hlava státu odmítá jmenovat europoslance Miroslava Pocheho ministrem zahraničí. Zdůvodňuje to jeho postojem k migrační politice. Prezidentův zásah nejenom že nemá oporu v ústavě, ale může mít i dalekosáhlé důsledky, pokud mu premiér vyjde vstříc.

Příliv migrantů, který Evropa zažila před třemi lety, mohl být předehrou k několikanásobně větší uprchlické vlně mířící do Evropy z oblasti afrického Sahelu.