Čekal to asi málokdo. Severokorejský diktátor Kim Čong-un minulý týden obrátil o 180 stupňů a pozval svého úhlavního nepřítele Donalda Trumpa k osobní schůzce. Americký prezident pozvání přijal. Dá se ale Kimovi věřit? A co si máme od celé slavné schůzky slibovat?

Moskva dostala za dopingovou aféru tvrdě za vyučenou. Na olympijských hrách v Pchjongčchangu budou moci ruští sportovci startovat pouze pod olympijskou vlajkou. Ruští politici navrhují hybridní účast inspirovanou do jisté míry anexí ukrajinského Krymu.

Kim Čong-un se nikdy nezdráhal, když šlo o to vyzkoušet novou raketu. V poslední době ale přitvrdil a odpaluje (alespoň pocitově) jednu za druhou. Proč to dělá? Chce snad naštvat a vyprovokovat Spojené státy, které jsou už beztak pořádně namíchnuté kvůli záhadné smrti studenta Otto Warmbiera? Všechno nasvědčuje tomu, že Kim je mnohem prohnanější stratég, než by se mohlo zdát. Svými raketovými provokacemi a protiamerickou rétorikou chce zřejmě naopak dosáhnout toho, aby USA region neopouštěly – politicky ani vojensky.

Vládní mluvčí ve státech sousedících se Severní Koreou jsou opravdu znamenitě připraveni. Vždycky, když Kim Čong-un nechá otestovat nějakou raketu, následují obvyklé nacvičené reakce. Jižní Korea vyzývá ke svolání Rady bezpečnosti a varuje před dalšími provokacemi, zatímco Japonsko volí ostřejší tón a ohlašuje jakési blíže neurčené "konkrétní kroky". Američané křičí, že KLDR porušuje rezoluce Rady bezpečnosti OSN a že se tento problém nyní musí už opravdu řešit, a Čína vyzývá všechny zúčastněné ke klidu.

Dělat si legraci z výstředního severokorejského vůdce Kim Čong-una se přímo nabízí: Obraz usmívajícího se, rádoby dobromyslného tlouštíka s legračním účesem, který se po tatíkově vzoru tak strašně rád nechává fotit při koukání na věci a tu a tam si vystřelí někam do moře nějakou raketu, ale strašně klame. Jde v první řadě o bezohledného diktátora, který brutálně likviduje své odpůrce - doma i v cizině.

Hudba se v digitálním světě stala spotřebním zbožím. Konzumujeme ji takřka bez rozmyslu a zcela neomezeně. Dokážeme si ji ale ještě vůbec vychutnat? Pokud byste si to chtěli ověřit, můžete se vydat do jednoho zapadlého jihokorejského baru, kam se podíval náš dopisovatel Zdeněk Gazur. 

Sociální sítě zaplavily v posledních dnech výkřiky #dostuz2016 spojených s tím, jak byl letošní rok nejhorší v dějinách. Opravdu?! Co roky plné hladomorů a černé smrti? Dokonce nebyl ani nejhorší za posledních sto let, do kterých spadají obě světové války. A nic na tom rozhodně nezmění ani úmrtí (možná skutečně většího množství) oblíbených celebrit. I tak ale v uplynulém roce došlo k několika významným událostem, které si zaslouží zápis do světových kronik.

Vliv kancléře Vratislava Mynáře na prezidenta se zdá ničím v porovnání s tím, jak šamanka Čche Son-sil dokáže ovládat kroky jihokorejské prezidentky Pak Kun-hje, jíž je celoživotní důvěrnicí. Dokonce tak, že ji možná zapletla do svých korupčních afér.