Venezuelou v posledních dnech otřásá zatím nejdramatičtější etapa dlouhodobé politické krize. Nejvyšší soud, kontrolovaný režimem prezidenta Nicoláse Madura, minulý týden odebral rozhodovací pravomoci parlamentu a fakticky z prezidenta učinil samovládce. Stačilo však jen několik dní a všechno je jinak.

Když v našich končinách někdo zmíní Aztéky, ve většině posluchačů zřejmě vyvolá představu bujné mexické džungle, kamenných pyramid a polonahých kněží přinášejících krvavé oběti svým exotickým bohům. To poslední, co by nás pod pojmem aztécká říše napadlo, je demokracie. Přesto se zdá, že přinejmenším určité prvky tohoto státního řízení byly v raně novověké střední Americe známé a rozšířené.

Jihoamerický Ekvádor minulý týden vstoupil do nové etapy svých moderních dějin. Poprvé od roku 2006 totiž v prezidentských volbách nekandidoval Rafael Correa, dlouholetý prezident, vůdce "občanské revoluce" a muž, který proměnil Ekvádor tak jako nikdo jiný. Cestu k dalšímu funkčnímu období mu znemožnila ústava, a tak se voliči museli rozhodnout mezi jeho vyvoleným nástupcem a kandidáty opozice slibujícími radikální změnu nastaveného kurzu.

Venezuelský prezident Nicolás Maduro si nemůže stěžovat na nedostatek špatných zpráv. Od těsného volebního vítězství před třemi lety se mu sice daří udržovat a dokonce ještě posilovat osobní vládu, kdysi nejbohatší země Jižní Ameriky se ale v jeho rukou propadá do stále většího chaosu a chudoby. A zároveň do stále intenzivnější izolace nejen na mezinárodní scéně, ale i ve vlastním regionu, jak dokazuje čerstvé pozastavení členství v obchodním sdružení Mercosul.

"Voda je život, Evo je vrah". Tento nápis se objevil na transparentu jedné z mnoha demonstrací, které se v posledních dnech staly každodenní součástí života velkých bolívijských měst. Nejchudší stát v Jižní Americe totiž sužuje nejhorší sucho za posledních 25 let a "Evo", tedy bolivijský prezident Evo Morales, se zatím marně potýká s jeho následky.

Po neklidném týdnu plném statisícových protestů, desítek zraněných a dvanáctihodinové stávky, se v neděli díky intervenci papeže sešli zástupci opozice s autoritářským prezidentem Nicolásem Madurem. Cílem jejich "předběžných rozhovorů" bylo uklidnit napětí v zemi vyvolaného nekončící ekonomickou krizí a povzbuzeného rozhodnutím zabránit referendu o Madurově odvolání. 

Ponížení. To museli cítit členové venezuelské vlády a ostatně i běžní obyvatelé historicky jedné z nejbohatších zemí Jižní Ameriky po nejnovějších výrocích peruánského prezidenta. Pedro Pablo Kuczynski (obecně známý jako PPK), lídr naopak jednoho z nejchudších států kontinentu, totiž v projevu na Valném shromáždění OSN a v následujících rozhovorech pro světová média vyzval k humanitární pomoci pro "hladovějící" Venezuelu.

Jinak spíš ospalé město Tucumán na severu Argentiny bylo v sobotu nabité k prasknutí. Na oslavy 200 let od vyhlášení nezávislosti země se sem sjely tisíce návštěvníků. Celá ceremonie započala vztyčením státní vlajky, následované dlouhou mší v místní katedrále za přítomnosti tucumánského arcibiskupa, loni zvoleného argentinského prezidenta Mauricia Macriho, a představitelů jeho vlády. Odpoledne oslavy pokračovaly přehlídkou vojenských kapel z osmnácti zemí světa.