Dvacet metrů, šedesát tun a stovky jako břitva ostrých dvaceticentimetrových zubů. Carcharocles megalodon, největší žralok v dějinách, jako by vypadl z noční můry tvůrců filmu Čelisti. Dnešní krále dravých paryb, žraloky bílé, si mohl dávat k svačině. Nežil přitom nijak dávno. Podle zkamenělých zubů se oceány proháněl ještě před několika málo miliony let. Z jakého důvodu ale vymřel? Skupina evropských a amerických vědců nedávno přinesla pádné vysvětlení. Na hranici třetihor a čtvrtohor se podle nich odehrálo dosud neznámé hromadné vymírání, kterému kromě obřích žraloků podlehla i řada dalších specializovaných mořských obratlovců.

Dějiny pozemského života můžeme rozdělit na dvě části. V té první, která začala krátce po zformování naší planety, vznikly jednoduché organismy a vyvinuly se na úroveň dnešních bakterií. Tyto organismy a jejich ekosystémy na Zemi dominovaly nejméně tři miliardy let. Pravda, už relativně brzo se patrně vyvinuly větší a komplexnější, eukaryotické organismy na úrovni dnešních prvoků. Ty ale převážily a začaly se explozivně rozvíjet až celkem nedávno – před nějakými šesti až sedmi stovkami milionů let. Tím byla předznamenána epocha zjevného života, doba, ve které se vyvinuly mnohobuněční živočichové i rostliny a ve které žijeme dodnes. Proč si ale komplexní formy života dávaly tak na čas?

Obyvatelé Houstonu tento týden čelili nejen rozsáhlým povodním způsobeným tropickou bouří Harvey, ale i jejím kuriózním sekundárním dopadům. Zaplavenými oblastmi totiž začaly proplouvat kolonie místních ohnivých mravenců. Do popředí se tak znovu dostala pozoruhodná "námořnická" schopnost tohoto druhu.

Ačkoliv na vznik života na Zemi došlo již před necelými čtyřmi miliardami let, po valnou většinu historie naší planety měl život pouze formu jednobuněčných mikrobů. Zlomem, vedoucím postupně až k věku suchozemských tvorů, dinosaurů i lidí, byla před přibližně 540 miliony let tzv. Kambrická exploze, kdy rapidně přibylo mnohobuněčných živočichů, které již můžeme označit za "zvířata". Nad důvody Kambrické exploze vědci spekulují dlouho, podle nové australské studie však její kořeny můžeme najít v tání ledovců. 

Planeta Země zažila během své historie nejméně pět velkých hromadných vymírání. To poslední přitom nastalo, přinejmenším z geologického hlediska, docela nedávno – před pouhými 66 miliony let. Jeho nejvýraznějším průvodním jevem bylo vymření dinosaurů. Kompletně ale vymizeli také velcí mořští plazi, pterosauři a řada dalších skupin organismů. 

Zřejmě největší výhodou plastů je jejich odolnost vůči počasí, teplotám i přirozené degradaci. Ovšem jednou z jejich největších nevýhod je bohužel totéž - příliš dlouhá degradace způsobuje hromadění plastového odpadu v přírodě i v oceánech a způsobuje problémy živočichům, které plasty pozřou. Jednou z možností, jak degradaci urychlit, je možnost nechat je sníst housenkami.

Mutace jsou možná hlavním zdrojem novinek pro evoluci, z hlediska konkrétního jedince ale drtivá většina z nich nemá žádný efekt, nebo dokonce vede ke zhoršení životních funkcí a smrti individua. Stačí vzpomenout na různé druhy rakovin, které provázejí lidstvo odnepaměti. Značná část mutací přitom nevzniká působením vnějších faktorů, jako jsou ultrafialové paprsky, radioaktivita, nebo některé druhy chemických látek, ale čistě vlivem drobných chyb při kopírování DNA doprovázejícím dělení buněk.

O inteligenci krkavcovitých ptáků nemůže být pochyb. Seznámit se s ní mohl ostatně každý, kdo někdy navštívil sokolnické představení. Krkavcovití mají skvělou paměť, jsou vynalézaví a dokáží řešit složité problémy vhledem, stejně jako vyrábět a sofistikovaně používat jednoduché nástroje. Kromě toho běžně spolupracují, rychle se učí a v hejnu utvářejí koalice podobné nepsaným dohodám primátů.