Méně než jeden rok. Tolik času zbývá do prezidentských voleb ve Francii a právě tolik času má současný prezident Francois Hollande, aby něco udělal se svou extrémní nepopularitou. Podle průzkumů je dnes nejméně oblíbenou hlavou státu v historii své země a kdyby se volby konaly nyní, takřka určitě by nepostoupil ani do druhého kola. 

Prezidentské volby na Filipínách a jejich vítěz Rodrigo Duterte přitahují k ostrovnímu státu nebývalou mezinárodní pozornost. V jedné z nejkatoličtějších zemí světa, která je zároveň nejbližším a nejstarším spojencem USA ve východní Asii, totiž usedne do prezidentského křesla muž, co neváhal označit papeže Františka za "zkurv*syna", prý nenávidí Spojené státy a rád by navázal bližší vztahy s Čínou. 

Jmenuji se Sadiq Khan a jsem starostou Londýna. Těmito slovy zahájil svůj inaugurační projev nejdůležitější přímo zvolený politik Británii. Ve čtvrtečních volbách obdržel téměř jeden a půl milionu hlasů a jako kandidát Labour Party na hlavu porazil svého soupeře Zaca Goldsmithe. Stalo se přesně to, co průzkumy předpovídaly už od podzimu. Londýn je ostatně spolu s Walesem jedna z tradičních labouristických bašt, kterou se v minulém volebním období podařilo konzervativcům dobýt spíš náhodou. Potud by tedy bylo vše normální. Jenže tohle klání bylo přeci jen výjimečné. Sadiq Khan je totiž syn pákistánských přistěhovalců a muslim.

Venezuelský prezident sice k uctění Svátku práce zvýšil minimální mzdu o více než jednu třetinu, obyvatelům krizí zmítané Venezuely to ale mnoho nepomůže. Venezuelská měna má minimální hodnotu a vzhledem ke všeobecným nedostatkům není co si za ni pořídit. Nejrychleji se propadající ekonomiku světa mezitím stíhá jedno neštěstí za druhým, od docházejících potravin až po rekordní sucha. I proto dochází stále častěji k násilným demonstracím proti nepopulární vládě prezidenta Nicoláse Madura. 

Za minimální pozornosti evropských médií se v posledních týdnech rozhodovalo o impeachmentu hned dvou hlav států sdružených v hospodářském uskupení BRICS. Kromě brazilské prezidentky Dilmy Rousseffové, jejíž odvolání schválila Sněmovna reprezentantů před dvěma týdny, čelil hrozbě odvolání také Jacob Zuma z Jihoafrické republiky. Muž přezdívaný "teflonový prezident" však dostál své přezdívce a z hlasování vyšel vítězně, zatímco po něm stéká další ze série skandálů.

Když se Sněmovna reprezentantů v neděli večer konečně dostala k hlasování o odvolání prezidentky Dilmy Rousseffové, probíhalo v typicky brazilské atmosféře. Především se protáhlo na několik dlouhých hodin, protože poslanci k vlastnímu hlasu připojovali všemožné zprávy a věnování. Nejčastěji rodinným příslušníkům. "Pro moje děti! Pro Marinu, Julietu a Renza," vyjmenoval svoje potomky poslanec Renzo Braz. Poslankyně Renata Abreu zase hlasovala "pro mého manžela Gabriela a mého syna Rafaela". A jeden z jejich kolegů se pro jistotu k mikrofonu ještě vrátil, protože zapomněl pozdravit svého syna.

Až dosud bylo v ultrakonzervativní Saúdské Arábii běžnou praxí, že příslušníci obávané náboženské policie na veřejných prostranstvích prověřovali, zatýkali a často pronásledovali "podezřelé" z mravních přečinů. Divoké pronásledování na ulicích, silnicích i v obchodních domech se stalo jakýmsi symbolem šikany touto státní institucí, kterou stejnou měrou trpěli místní obyvatelé a cizinci. Při jedné takové honičce před třemi lety zemřeli dva bratři pronásledovaní jen proto, že nahlas hráli a zpívali národní písně.

Mohlo by se zdát, že mimo Spojené státy je Donald Trump snad ještě nepopulárnější než v Americe. Jeho zvolení se obává řada světových státníků dokonce včetně papeže Františka a novináři většiny médií ho líčí jako potenciálně nebezpečného autokrata. Přesto, anebo možná právě proto, nachází příznivce na neobvyklých místech pro republikánského kandidáta.