Čínsko-vietnamské vztahy se v 70. letech začaly zhoršovat. Pekingu bylo trnem v oku sbližování Vietnamu se Sovětským svazem, postavení čínské menšiny ve Vietnamu, územní spory a pohraniční potyčky. Faktickým spouštěčem války ale byla invaze vietnamských vojsk do Kambodže na konci prosince 1978, která svrhla Pol Potův genocidní režim Rudých Khmerů a ukončila tamní masové vraždění obyvatelstva. Peking totiž považoval Kambodžu za sféru svého vlivu a ze strategických důvodů stál na straně Rudých Khmerů.

Teng Siao-pching (1904-1997) oficiálně zastával jen nižší úřady místopředsedů ve straně i vládě, přesto se dva roky po smrti Mao Ce-tunga (1893-1976) stal faktickým vůdcem Číny. Aby to dal všem jasně na srozuměnou, pohrozil již na začátku února, že agresivní jižní soused dostane za vyučenou. Ráno 17. února 1979 pak za podpory dělostřelectva, tanků a letectva vtrhlo na vietnamské území na 43 místech 150 tisíc vojáků Čínské lidové osvobozenecké armády. "Naše jednotky budou bojovat, dokud poslední čínský útočník neopustí naši zemi," zaznělo z Hanoje několik hodin po útoku. Vietnamci ale v následujících dnech ztráceli jednu pozici za druhou.

Sovětský propagandistický plakát na podporu Vietnamu v čínsko-vietnamské válce v únoru 1979 | zdroj: Profimedia

Sovětský svaz, s nímž Mao vedl pohraniční válku již v roce 1969, podpořil svého spojence Vietnam pouze verbálně, nikoli vojensky. Moskva si zřejmě uvědomila, že spolupráce s Pekingem je z dlouhodobého hlediska lepší než pokračující konfrontace.

Čínsko-vietnamská válka trvala přesně čtyři týdny. Boje se ovšem zastavily už 4. března a čínští vojáci se začali stahovat s tím, že bylo dosaženo cílů operace. Stahování, při němž Číňané systematicky ničili vietnamskou infrastrukturu, bylo dokončeno 16. března 1979 a o dva dny později pak Čína ohlásila definitivní konec války. Zemřelo při ní 55 000 vojáků na obou stranách, téměř 70 000 dalších bylo zraněno, o civilních obětech neexistují žádné spolehlivé údaje.

Územní zisky žádné, politicky se ale udělalo jasno

Obě válčící strany si nárokovaly vítězství, Čína ovšem nedosáhla žádného z cílů akce: Vietnamská armáda neutrpěla žádnou zásadní ránu, z Kambodže se nestáhla a Peking neměl z konfliktu žádné územní zisky. Politicky však válka udělala v řadě ohledů jasno: v otázce nástupnictví po Mao Ce-tungovi, ve vztahu mezi znepřátelenými komunistickými státy Číny a Sovětského svazu a v postoji k režimu Rudých Khmerů. Velký význam měl i fakt, že Peking zaútočil na sovětského spojence, aniž by Moskva jakkoli zasáhla.

Nejdůležitějším dlouhodobým důsledkem však byl vzestup 74letého Teng Siao-pchinga, který se stal nesporným vůdcem Čínské lidové republiky a de facto až do konce života tamní nejmocnější osobností. V následujících letech provedl rozsáhlou změnu kurzu, prosadil strategii socialistické tržní ekonomiky a otevřel Čínu světovému trhu. Ze země zpustošené kulturní revolucí a dalšími maoistickými politickými experimenty udělal jednu z nejrychleji rostoucích ekonomik světa. Zároveň ale byla za jeho vedení nadále tvrdě potlačována lidská práva – od politiky jednoho dítěte až po krveprolití na náměstí Tchien-an-men v roce 1989.

Tengovým hlavním dědictvím je dnešní Čína, která kombinuje kapitalistickou ekonomickou sílu a bezohlednou efektivitu s totalitní mocí nacionalisticky orientované komunistické vlády.