Budeme žít tisíc let? Technologie slibuje, kritici varují

Podle některých futurologů stojí lidstvo na prahu epochálního průlomu, který by mohl zásadně změnit podobu života na Zemi. Nejde přitom o skromné prodloužení průměrné délky života na sto let v dobrém zdraví, jak usilují tradiční výzkumníci dlouhověkosti. Vizionáři jako Ray Kurzweil, Ian Pearson či Aubrey de Grey hovoří o možnosti natáhnout lidskou existenci až na tisíc let.

Kurzweil předpovídá, že už v roce 2029 dojde k technologické singularitě – okamžiku, kdy umělá inteligence překoná tu lidskou. Do poloviny století má přijít úplné propojení člověka a stroje pomocí rozhraní mozek–počítač, cloudového vědomí a nanobotů v těle. Podle něj to povede k nesmrtelnosti mysli a vzniku kolektivní inteligence nesrovnatelně silnější, než jakou máme dnes.

Pearson předpokládá, že do roku 2050 by někteří lidé mohli obejít omezení stárnoucího těla díky genetickému inženýrství, robotice a digitálnímu vědomí nahranému do virtuálního prostoru či umělých těl. Postupně by se tyto technologie měly šířit i mezi střední třídu. De Grey odhaduje, že do roku 2050 se stárnutí stane léčitelným onemocněním.

Technologie jako spasitel i hrozba

Nadšení pro technologii jako hlavní motor civilizace má své příznivce i odpůrce. Podnikatel Marc Andreessen ve svém Manifestu techno-optimisty prohlašuje, že technologie je vrcholem lidské ambice a hnací silou pokroku. Odborníci z akademického prostředí ale varují, že složité problémy, jako je chudoba, nelze vyřešit jen technologickými prostředky. Ty tvoří pouze část mozaiky, která musí zahrnovat i politická, sociální a ekonomická opatření.

Víra, že technologie vyřeší všechny problémy, může podle kritiků posilovat moc a vliv úzké skupiny lidí na úkor zbytku společnosti. Přesto oba vizionáři, Pearson i de Grey, věří, že benefity z oblasti medicíny a biotechnologií se časem dostanou k širším vrstvám obyvatelstva a přinesou nejen delší život, ale i účinnější léčbu nemocí.

Správný směr, nebo slepá ulička?

Otázka, zda by praktická nesmrtelnost byla skutečně přínosem, zůstává otevřená. Na jedné straně by mohla přinést ohromné možnosti – lidé by měli čas dosáhnout větších vědeckých, uměleckých i společenských úspěchů a prožít život bez strachu z nevyhnutelného konce. Mohlo by to vést k rozvoji lidského poznání a k hlubšímu porozumění světu.

Na straně druhé vyvstávají závažné problémy. Extrémně dlouhý život by mohl vést k přelidnění, vyčerpání zdrojů a prohloubení sociálních nerovností. Otázkou je také, zda by lidé neztratili motivaci k činu, pokud by před nimi leželo prakticky nekonečné množství času. A není jisté, zda by se při takové délce života dokázala společnost vyrovnat s generační obměnou a inovacemi. Praktická nesmrtelnost by tedy mohla být buď vrcholem lidského pokroku, nebo nebezpečným experimentem s nepředvídatelnými důsledky. Odpověď na to, zda by šlo o krok správným směrem, bude záviset nejen na technologii samotné, ale i na hodnotách a rozhodnutích, které lidstvo učiní.