Když se řekne gejša, mnozí si vybaví ladný krok v hedvábném kimonu, jemný úsměv a tichou eleganci. Jenže skutečný život těchto žen nebyl pohádkou o půvabu, ale příběhem tvrdé práce, přísných pravidel a často i utrpení. Gejša- doslova osoba umění- byla především profesionální umělkyně. Její svět se točil kolem hudby, tance, poezie a etikety, ale cesta k tomuto umění bývala dlouhá a bolestná.

Dluhové otroctví a systém misedaši

V tradičním Japonsku byla dívka často prodána do okija- domu gejš- už jako dítě. Rodiče v nouzi ji předali oka-san, majitelce domu, která za ni zaplatila dluh. Ten se pak zapisoval na jméno dívky a rostl s každým kimonem, účesem či lekcí. Říkalo se, že „gejša je krásná, dokud splácí“.

Dívky začínaly jako šikomi- služky. Učily se pokoře, tichu a poslušnosti. Až po letech, když obstály v každodenním režimu práce a učení, mohly postoupit na úroveň maiko, učednic, které se připravovaly na veřejné vystupování. V praxi to znamenalo dlouhé roky bez dětství a bez svobody.

Magazín

IQ není vše. Jak poznáte, že jste emocionálně inteligentnější než většina?

Výcvik, který zlomil tělo i duši

Trénink gejši byl vojenský v disciplíně, ale umělecký v cílech. Učily se hře na šamisen, kaligrafii, tanci, čajovému obřadu i dokonalé konverzaci. Každý pohyb měl být lehký, ladný, nikdy nesměl prozradit únavu.

Noci však nebyly odpočinkem. Maiko spaly na takamakuře, malé dřevěné podložce, aby si nezničily složitý účes. Každé otočení hlavy bylo bolestí. I chůze v okobo, dřevěných sandálech na vysokých podpatcích, vyžadovala rovnováhu a vytrvalost. Krása byla zkrátka otázkou disciplíny, ne radosti.

Mizuage- temný obřad přechodu

Jedním z nejkontroverznějších momentů života maiko byl obřad mizuage. V minulosti mohl znamenat i ztrátu panenství, kterou si „zakoupil“ vybraný mecenáš. Šlo o symbolický přechod z dívky v ženu, ale také o brutální obchod, který měl finančně pomoci splatit část dluhu.

Ne všechny gejši si tím prošly, a v pozdějších desetiletích byla tato praxe zakázána. Přesto zůstává mizuage symbolem toho, jak těsně byl svět gejš spjatý s mocí, penězi a nerovností.

Krása, která bolela

Klasický bílý make-up oshiroi, který dodnes fascinuje turisty, byl po staletí vyráběn z olova. Dlouhodobé používání vedlo k otravám, vyrážkám, dokonce i k vypadávání vlasů. Zatímco se jejich tváře třpytily pod lampami čajoven, jejich těla trpěla tichou otravou.

Těžké kimono, vrstvené v mnoha barvách a sepnuté obrovským obi, vážilo i dvacet kilogramů. Každý krok v něm byl výkon. Úzké utažení pásu deformovalo hrudník, omezovalo dýchání a zanechávalo dlouhodobé následky. Gejša musela být krásná, i když ji to bolelo.

Svět bez osobní svobody

Život gejši nebyl jen umění, ale i obchod. Klienty a setkání určovala oka-san, nikoli sama žena. Láska nebo manželství znamenaly často konec kariéry, někdy i vyhnání z domu. I slavné gejši, které si vydobyly určitou nezávislost, zůstávaly uvězněny ve světě, kde o všem rozhodovali jiní.

Vztahy

Neurovědci vysvětlují, proč inteligentní lidé vyhledávají samotu

Moderní gejši: umění, které přežilo

Dnes gejši stále existují, především v Kjótu, Tokiu či Kanazawě. Jejich práce je čestná a respektovaná. Moderní geiko (jak se jim říká v Kjótu) už nejsou dívkami prodanými do dluhů, ale dobrovolnými umělkyněmi, které studují tradiční kulturu.

Jejich umění, kdysi vykoupené bolestí, dnes představuje dědictví, které Japonsko pečlivě chrání. Přesto stíny minulosti nezmizely. Za každým ladným pohledem, dokonalým úsměvem a krémově bílou pletí se stále skrývá připomínka toho, jak cesta ke kráse může být krutá.