Skandinávským zemím, které pravidelně vévodí pelotonu jazykových průzkumů, se nemůžeme rovnat. Každý, kdo někdy navštívil ve Stockholmu obyčejnou samoobsluhu, úřad, poštu, restauraci či nádraží, si vybaví, že místní mají k angličtině dosti jiný vztah než prodavači ve Stodůlkách nebo číšníci třeba v Liberci.

Země titulkářů, země dabérů

Ve Švédsku umí dobře anglicky 54 procent dospělých, v Česku jen necelých 12 procent. To znamená, že ve velkých švédských městech v podstatě nenarazíte na člověka, jenž nemá plynulou angličtinu. Proč to tak je?

Důvodů je samozřejmě mnoho. Začněme kvalitou jazykového vzdělávání na základních školách a kombinací velkých skupin žáků a málo kvalitních učitelů. Pokračovat můžeme nízkou potřebou používání cizích jazyků v běžném životě, skladbou obyvatelstva (tj. relativně málo cizinců ve společnosti), až po schopnost obstát v zahraničí a určitou pohodlnost poslouchat zahraniční filmy raději dabované než v originálním znění s titulky.

A zde je možná onen bod zlomu. Země, kde se titulkuje – například právě Švédsko, Dánsko či Finsko, umějí anglicky nejlépe v Evropě.

Naopak země dabérů – Česko, Španělsko, Bulharsko či Maďarsko – si v mezinárodních srovnáních vedou špatně. Když zapnete ve stockholmském hotelu televizi, na většině švédských kanálů uslyšíte v hlavním vysílacím čase angličtinu – v dokumentech, velkofilmech i seriálech.

Kinodistribuce v Česku přitom nabízí volbu, titulkovaných filmů přibývá. Zasahuje však nízké procento populace.

Naproti tomu v televizním vysílání jednoznačně dominuje dabing, což je ovlivněno i komerčními důvody (i přesto, že dabing je mnohonásobně dražší než titulkování).

Pustíte-li divákům film s titulky, prudce vám klesne sledovanost. Procentuelní zastoupení titulkovaných filmů či dokumentů je i ve veřejnoprávní České televizi pouhých pět rpocent.

Aspoň ta angličtina…

Samostatnou otázkou je, zda sledování filmů v původním znění s titulky skutečně vede k rozvoji jazykových dovedností. Odpovědí je, že ano.

V titulcích se neztratí původní dialogy, slyšíme navíc originální hlas herců. Můžeme vnímat i dialekty, rozlišíme postavu hovořící britskou angličtinou a ty s angličtinou americkou.

Už děti mezi 6 až 8 lety jsou schopné naposlouchat přízvuk, intonaci, naučit se slovíčka a získat sebedůvěru pro další studium jazyků.

Švédští rodiče říkají: „Nemáme sice moc radost, na co se naše děti dívají, ale aspoň poslouchají angličtinu a čtou titulky ve správné švédštině.“

Jednoduše vítají ono neformální učení se jazykům. Důsledkem je, že filmům s titulky dává ve Švédsku přednost 96 % lidí ve srovnání s 21 % v České republice.

Odborníci na lingvistiku navíc zdůrazňují další výhody titulkování: lepší fixování pojmů v paměti díky spojení obrazu, zvuku v daném jazyce a textu v rodné řeči. To posiluje učení, stejně jako náslech výslovnosti, pochopení vtipů nebo upevnění koncentrace čtením textu.

Titulky ve veřejném zájmu

V duelu „titulky vs. dabing“ nemusí jít o boj kdo s koho. Současná technika nabízí – na DVD a někdy už i v televizním vysílání – vybírat z různých zvukových stop.

Možná je to cesta i pro televize do budoucna. Co třeba začít s tím, že nebudou dabovat jednodušší filmy – jako jsou přírodovědné seriály?

Postupně je pak možné nedabování rozšiřovat na všechny nové filmy. Otázka, zda se vydáme touto méně pohodlnou cestou navzdory slávě české dabingové školy, má mnohem širší souvislosti.

Znalost angličtiny (obecně cizích jazyků) je nespornou konkurenční výhodou, důležitou podmínkou pro úspěch na trhu práce a nakonec i pro sebevědomí a rozhled dále než v hranicích české kotliny. I na „obyčejné titulky“ u hollywoodských trháků se tak dá dívat i jako na veřejný zájem.

Jakub Štefeček pro Ústav nezávislé žurnalistiky