"Noli timere" znamená "neměj strach" či "neobávej se". Seamus Heaney poslal tato slova své ženě Marii několik minut před svou smrtí v textové zprávě. Uvedl to jeden z jeho synů, Michael, na včerejším pohřbu v Dublinu.

Seamus Heaney je považován za nedůležitějšího irského básníka od dob W. B. Yeatse. Zemřel nečekaně po krátké nemoci v pátek 30. srpna v nemocnici. Jeho smrt je velkou ranou nejen pro celý literární svět; Heaneyho poezie si totiž vysoce necenili pouze kritici, ale také běžní čtenáři po celém světě. Velmi oblíbený byl jeho překlad staroanglického hrdinského eposu Beowulf. Včerejšího pohřbu se kromě bezpočtu jiných významných osobností zúčastnil například také zpěvák kapely U2 Bono Vox.

Heaney v roce 2003 na dotaz MF Dnes jak Irové vnímají Českou republiku odpověděl:

"Existují země, vůči kterým máme příznivě zabarvené předsudky - jako třeba Katalánie a snad i Irsko, a zrovna tak i Československo. Má to co do činění částečně se zvukem slova Praha, částečně s druhou světovou válkou - ne že by bylo Československo přímo oběť, ale dostalo ránu pod pás. A potom hnutí odporu jako pražské jaro; a v žádném případě bych nechtěl podcenit vliv Charty 77 a prezidenta Havla. A to se ani nezmiňuji o příteli Kafkovi a v mém případě také o básnících jako Vladimír Holan nebo Miroslav Holub. Neříkám to jen proto, že tu zrovna jsem, a nemyslím si, že je to "image" - spíš je to sklon, náchylnost, tendence, která ukazuje, jak si ceníme jistých postojů a úspěchů. Kdybyste v Irsku řekli třeba Rakousko, s podobnou reakcí byste se určitě nesetkali. Vaše poezie pracuje s neobyčejně bohatou slovní zásobou - najdeme v ní slova hovorová i archaická, dialektismy... Na druhé straně tu pak máme angličtinu coby jazyk počítačů a obchodu, relativně jednoduchý nástroj dorozumění mezi národy."

Zde asi nejznámější Heaneyho báseň "Digging" v anglickém originále:

Between my finger and my thumb
The squat pen rests; snug as a gun.

Under my window, a clean rasping sound
When the spade sinks into gravelly ground:
My father, digging. I look down

Till his straining rump among the flowerbeds
Bends low, comes up twenty years away
Stooping in rhythm through potato drills
Where he was digging.
The coarse boot nestled on the lug, the shaft
Against the inside knee was levered firmly.
He rooted out tall tops, buried the bright edge deep
To scatter new potatoes that we picked,
Loving their cool hardness in our hands.

By God, the old man could handle a spade.
Just like his old man.

My grandfather cut more turf in a day
Than any other man on Toner’s bog.
Once I carried him milk in a bottle
Corked sloppily with paper. He straightened up
To drink it, then fell to right away
Nicking and slicing neatly, heaving sods
Over his shoulder, going down and down
For the good turf. Digging.

The cold smell of potato mould, the squelch and slap
Of soggy peat, the curt cuts of an edge
Through living roots awaken in my head.
But I’ve no spade to follow men like them.

Between my finger and my thumb
The squat pen rests.
I’ll dig with it.

(zdroj básně: http://www.poetryfoundation.org)