Uvádí to poslední zpráva o speciálních službách a podpoře pro ženy, kterou vypracovala evropská ženská síť proti násilí WAWE. Zmiňuje to také nová národní strategie rovnosti žen a mužů s opatřeními na příštích deset let, kterou schválil kabinet. Tento dokument počítá se zřízením služeb ve čtyřech velkých městech či s krizovou linkou a osvětou, ale i s analýzou trestů pro pachatele. Cílem je mimo jiné zvýšit nízký podíl ohlášených znásilnění a dalších násilných činů.

Podle zprávy WAWE i podle vládní strategie v Česku neexistuje jediné centrum pro oběti sexuálního násilí. V provozu není ani zvláštní krizová linka. V celé zemi je dohromady 96 lůžek v utajených azylových domech či bytech. Evropská zpráva uvádí, že ČR tak na počet obyvatel chybí 91 procent azylových míst. V republice fungují dvě poradny pro oběti sexuálního násilí. „V tomto případě tedy chybí 96 procent služeb doporučeného standardu,“ uvádí vládní strategie. V ČR jsou centra pro oběti domácího násilí či pro oběti trestných činů.

Pomoc ženám tu chybí

V dostupnosti azylových lůžek má Česko v EU nejslabší nabídku po Litvě a Polsku. Ze všech 46 sledovaných států jsou pak na tom hůř ještě Arménie, Bělorusko, Rusko a Ukrajina. Výrazně větší nabídka míst než v ČR je třeba v Bosně a Hercegovině či Turecku.

„Specializované služby kromě těch poskytovaných neziskovými organizacemi zde chybí úplně. Zásadně chybí například krizová lůžka nebo specializovaná a zároveň dostupná psychoterapie,“ potvrdila vedoucí sociálních služeb organizace proFem Dana Pavlová. Podle ní je nedostatečný ale třeba i přístup ve zdravotnictví. Doporučený postup pro ošetření obětí sexuálního násilí sice existuje, lékařské organizace ho ale neuvádějí, uvedla expertka. Podle ní se tak může stát, že lékař či gynekolog ošetření mohou i odmítnout.

Vládní strategie počítá v roce 2023 s odzkoušením služby pro oběti, která by se pak od roku 2024 rozšířila do čtyř velkých měst. V plánu je i školení učitelů, začlenění prevence do výuky či analýza o výši trestů za znásilnění. Vzniknout by měla v letech 2024 až 2026. Analýzu vypracovala i společnost proFem. Zaměřila se na 55 pravomocných rozsudků z roku 2016. Velká část odsouzených za znásilnění tehdy dostala podmínečný trest. Ve většině případů se oběť a násilník znali. Pachatelem byl otec, dědeček, matčin partner či spolužák ze školy. Obětí byly i malé děti. Důvodem podmínky byla třeba pachatelova předchozí bezúhonnost i to, že čin popíral a že dětská oběť neměla zjevné následky.

Podle strategie má zkušenost se znásilněním až desetina českých žen, valná většina z nich se ale na policii neobrátí a žádnou pomoc nevyhledá. Ročně se nahlásí asi 600 případů. „Možná má část lidí pocit, že je téma sexuálního násilí okrajové. Pro mladé ale začíná být čím dál tím důležitější,“ uvedla před nedávnem při představení strategie šéfka organizace Konsent Johanna Nejedlová.

Strategie vypočítává i chystané osvětové akce. Průzkum Amnesty International a České ženské lobby totiž ukázal, že téměř tři pětiny dospělých v Česku si myslí, že si za znásilnění v jistých případech mohou ženy samy. Díl odpovědnosti podle těchto dotázaných mají, pokud se buď chovaly koketně, nebo byly opilé, měly sexy oblečení, neřekly muži jasné ne, šly bez doprovodu opuštěným místem, či měly hodně sexuálních partnerů. Cílem kampaně bude, aby lidí s tímto názorem byly méně než dvě pětiny. Podle strategie by výsledkem mělo být pak i to, že se podíl ohlášených případů násilí zvedne z osmi na 14 procent.