Samotnému souboji předcházel několik dní předtím incident v kavárně, kam si tehdy třiadvacetiletý Alexandre Dumas starší (1802-1870) s přáteli vyrazil po večeři zahrát kulečník. U stolu si jeden voják začal utahovat z jeho bot a oblečení, což si žádný správný Francouz v té době nemohl nechat líbit. Dumas proto vyzval posměváčka na souboj - ovšem k velké nelibosti svých kamarádů, kterým se nelíbilo, že se hodlá utkat s dobře vycvičeným a v boji kovaným vojákem. Byť dlužno podotknout, že Dumas byl dobrý střelec a celkem obstojný šermíř a – jak se později ukázalo – jeho sok měl naopak do chrabrého bojovníka dost daleko.

Nakonec bylo rozhodnuto, že se nebude střílet, ale že se půjde na kordy. První termín souboje nevyšel, protože voják prostě a jednoduše zaspal a nedostavil se. Souboj byl tedy přeložen na následující den, tedy na 5. ledna 1825 do lomu nedaleko pařížského Montmartru.

V den souboje mrzlo až praštělo a všude bylo plno sněhu. Přesto si oba protivníci svlékli kabáty, vesty i košile. Když si při tom Dumas sundal i kšandy, spadly mu kvůli zlomené přezce na opasku kalhoty. Přihlížející dělníci z lomu se mohli smíchy potrhat, ale tentokrát byl Dumas alespoň natolik rozumný, že je všechny také nevyzval na souboj. Raději si prostě uvázal kalhoty šlemi a oba soupeři šli do sebe.

Dumasovi se podařil první výpad a zasáhl soupeře do ramene. Nijak ho nezranil, ale ledová čepel na holé kůži vojáka natolik polekala, že uskočil, zakopl o kořen stromu a svalil se do sněhu. Následně se vzdal a souboj skončil, aniž by byl kdokoliv zabit či vážně zraněn.

Díky tomu nám zůstal zachován pozdější plodný autor veleúspěšných románů Tři mušketýři, Hrabě Monte Christo a desítek dalších, na nichž spolupracoval s historikem Augustem Maquetem. Dumasovo dílo čítá 257 svazků. Není známo, že by ještě někdy poté vyhledával nějaké souboje.