200 obviněných a smrt pod kameny: čarodějnické procesy v Salemu se omlouvaly po staletí

Píše se rok 1692 a v malé, puritánské komunitě v Massachusetts začíná něco, co se navždy zapíše do historie jako synonymum pro masovou hysterii a nespravedlnost. Salemské čarodějnické procesy nejsou jen zaprášenou kapitolou z učebnic dějepisu. Jsou mrazivým svědectvím o tom, co se stane, když se strach, náboženský fanatismus a osobní zášť spojí v jeden ničivý celek.

Dokonalá bouře v puritánském ráji

Ačkoliv si pod pojmem čarodějnice dnes často představíme filmové postavy ve špičatých kloboucích, realita 17. století byla mnohem prozaičtější a o to krutější. „V Salemu tehdy nežily žádné ženy se zelenými tvářemi míchající v kotlích,“ vysvětluje Bridget M. Marshallová, profesorka z University of Massachusetts. Obvinění se stala zbraní proti těm, kteří do přísně hierarchické společnosti nezapadali.

Salem tehdy čelil obrovskému tlaku. Probíhala válka s Francouzi a jejich domorodými spojenci, zdroje byly vyčerpané a město praskalo ve švech pod náporem uprchlíků. V této atmosféře stačila malá jiskra, aby vyvolala požár, který během 16 měsíců pohltil 200 obviněných a stál život 19 popravených osob.

Když si děti hrají s ohněm

Vše začalo v lednu 1692 v domě reverenda Samuela Parrise. Jeho dcera Elizabeth a neteř Abigail si krátily dlouhé večery věštěním- hrou, která byla v puritánské doktríně přísně zakázána. Poté, co ve sklenici s vodou spatřily tvar připomínající rakev, propadly dívky podivným záchvatům. Štěkaly jako psi, padaly na zem a vydávaly nesouvislé skřeky.

Místní lékař, neschopen najít racionální vysvětlení, vyřkl osudový verdikt: „Zlá ruka“. Dívky byly podle něj pod vlivem kletby. Tlak na odhalení viníka byl obrovský a první obětí se stala Tituba- zotročená žena v Parrisových službách. Tituba, která byla na společenském žebříčku nejníže, se pod nátlakem a po bití přiznala ke službě ďáblu. Její výpověď o létání na košťatech a podepisování ďáblovy knihy fungovala jako katalyzátor pro další vlnu zatýkání.

Mechanismus obětního beránka

Salem nehledal spravedlnost, hledal viníky za své vlastní neúspěchy. Kromě Tituby byly prvními obviněnými Sarah Osborneová, žena s pověstí promiskuitní osoby, a Sarah Goodová, chudá žena, kterou sousedé neměli v lásce. Moderní věda dnes spekuluje o příčinách této hysterie- od otravy námelem (plísní v obilí vyvolávající halucinace) až po psychologický fenomén „skupinové polarizace“.

Soudní procesy byly fraškou. Jako důkazy sloužily sny svědků (tzv. „přízračné důkazy“) nebo fyzická znaménka na těle, která byla interpretována jako ďáblova pečeť. Hysterie nešetřila ani ty nejzranitelnější. Dorothy Goodové, dceři obviněné Sarah, byly pouhé čtyři roky, když byla uvězněna za to, že údajně „kousala“ své oběti. Její novorozená sestřička Mercy dokonce ve vězení zemřela.

Hrdinové a brutální konce

Mezi oběťmi nebyli jen marginalizovaní. John Proctor, šedesátiletý farmář, doplatil životem na to, že se proti procesům veřejně postavil. Jeho příběh později proslavil Arthur Miller v dramatu Čarodějky ze Salemu. Snad nejbrutálnější osud potkal 81letého Gilese Coreyho. Ve snaze ochránit svůj majetek pro své dědice odmítl před soudem vypovídat. Úřady ho proto nechaly pomalu umučit pod tíhou těžkých kamenů.

Dědictví, které nesmí vyblednout

Šílenství opadlo v roce 1693, ale rány zůstaly otevřené staletí. Osvobození vězni se vraceli do zničených domovů, čelili finančnímu krachu a společenské exkomunikaci. Státu Massachusetts trvalo neuvěřitelně dlouho, než přiznal chybu. První omluvy přišly až v roce 1957 a poslední obviněná, Elizabeth Johnson Jr., byla formálně očištěna až v roce 2022.

Dnes je Salem turistickým centrem, kde se prodávají suvenýry s čarodějnickou tematikou. Skutečný odkaz však leží v tichém památníku odhaleném v roce 2017. Ten nám připomíná, že největší nebezpečí nehrozí z nadpřirozena, ale z nás samotných, z naší ochoty obětovat sousedy na oltář kolektivního strachu a paranoie.