Švédský pokus si vzalo na starost druhé největší město v zemi Göteborg, které zkrátilo pracovní dobu zaměstnancům obecního domova důchodců. Místo klasických osmi hodin pracovali šest, plat jim ale zůstal.

Po dvou letech došli radní k podobným závěrům jako jejich kolegové na Islandu, kteří prováděli obdobný experiment. Zaměstnanci byli spokojenější, produktivnější, vybírali si méně dovolené a klesla i jejich nemocnost.

Jenže má to jeden malý háček. Větší produktivita zaměstnanců se sice cení, nicméně ne v zařízení fungujícím na směnný provoz. Se současným počtem zaměstnanců tak nebylo vedení domova schopné pokrýt celodenní provoz. Výsledkem tak bylo, že muselo přijmout nové zaměstnance – 24hodinnový provoz totiž místo tří pracovníků museli pokrýt čtyři.

Spokojení zaměstnanci, ale za jakou cenu...

V poměrně krutých, leč vypovídajících číslech to znamená, že radnice jako zřizovatel musela najmout dalších 17 nových pracovníků, což ji vyšlo na v přepočtu 33,6 milionu korun ročně navíc. To je nárůst o 22 procent! A to přesto, že předběžné výsledky v půlce pokusu vypadaly nadějně – nemocnost klesla o deset procent.  

Pokus na jednom pracovišti byl sice malý, ale náklady ukázaly, že kdyby se stal normou, způsobil by ekonomickou katastrofu. Přitom Švédsko se v aktuálním žebříčku zemí nejvhodnějších pro podnikání, který každoročně sestavuje magazín Forbes, dostalo na první příčku. Kdyby se šestihodinový pracovní den zavedl plošně, výrazně by to snížilo konkurenceschopnost země.

Kompletní výsledky by měly být hotové v průběhu března, ale i přes nespornou převahu negativních dopadů považuje levice na radnici pokus za úspěšný. I když vysvětlení šéfa radniční Levicové strany Daniela Bernmara je poněkud bizarní: "Náklady byly ve skutečnosti poloviční, než jsme předpokládali."

Konzervativci na radnici jsou naopak rádi, že experiment konečně skončil a že ukázal, že jde stále o utopistickou představu. Daňové poplatníky by příliš zatěžoval a vláda by navíc podle nich neměla zasahovat do dění na pracovištích.

Bude se ve Francii pracovní doba zase zvyšovat?

Za poslední roky se počet odpracovaných hodin týdně ve Švédsku samovolně snížil. Může za to hlavně progresivistický přístup zaměstnavatelů, kteří se nebrání částečným úvazkům a flexibilní pracovní době.

Záleží vždy ale na dané společnosti a typu práce – zatímco u "bílých límečků" se sází na efektivitu klidně za kratší počet hodin, v případě "modrých límečků" (tedy převážně dělnických profesí) by to znamenalo najmout další zaměstnance.  Což už se nevyplatí.

O ideální délce pracovního týdne se už několik let debatuje v mnoha zemích. Asi nejaktuálnější je tato otázka ve Francii, kde socialistická vláda zavedla v roce 2000 35hodinový pracovní týden povinně pro všechna zaměstnání.

V případě porušení musí firmy proplácet zaměstnancům přesčasy nebo jim rovnou vyplácet vyšší mzdu. Společnosti si od té doby stěžují na to, že omezení pracovní doby poškodilo jejich konkurenceschopnost v porovnání s jinými zeměmi.

Pravicový kandidát na francouzského prezidenta Francois Fillon se proto už nechal slyšet, že pokud v květnových volbách vyhraje, omezení zruší. Představuje si, že by se pracovní týden vrátil na původních 39 hodin platných před reformou.

Oněch 39 hodin by podle Fillona mělo platit ve veřejném sektoru a v soukromém by dostaly společnosti volnou ruku až do výše 48hodinového stropu určeného Evropskou unií. Státní zaměstnanci by zároveň podle jeho vize odpracovali 39 hodin, ale byli placeni za 37.

Vzhledem k síle francouzských odborů a s ní spojené oblibě stávek bude mít ale těžké svůj plán prosadit dál než na papíru.

Ekonomové se spletli, byli moc optimističtí

Náročné diskuse o délce pracovní doby jsou důkazem toho, že pokrok ne vždy znamená usnadnění lidské práce, jak dříve před desetiletími ekonomové předpovídali.

John Maynard Keynes v roce 1930 ve své eseji Economic Pos­sibilities for our Grandchildren předpokládal, že za sto let, tedy v roce 2030 bude v rozvinutých ekonomikách stačit pracovat pouhých 15 hodin týdně, tedy jen tři hodiny denně.

Měl sice pravdu v tom, že se pracovní týden bude zkracovat – v roce 1930 trval 47 hodin – představa tří hodin práce denně už za třináct let je ale nereálná.

Podobně optimisticky viděl budoucnost i americký futurolog Herman Kahn, který v roce 1960 tvrdil, že jednoho dne budou mít Američané čtyřdenní pracovní týden a ročně 13 týdnů dovolené. Realita má k představě poměrně daleko, zvlášť, když podle statistiky amerického úřadu práce dostávají Američané v průměru méně než osm dní placeného volna ročně.