Paroubek se hlásí do služby. Co si s ním sociální demokracie počne?

KOMENTÁŘ - Komentáře autor: Jaroslav Bican

Jiří Paroubek dal najevo, že by se rád znovu sblížil s Českou stranou sociálně demokratickou. Ta o to příliš nestojí. Měla by rady svého bývalého předsedy brát vážně a pokusit se najít si k němu cestu a nebo na něho raději zapomenout?

Jiří Paroubek

Jiří Paroubek,zdroj: Profimedia.cz

V médiích se minulý týden objevily zprávy o návratu Jiřího Paroubka do sociální demokracie. Na jejich počátku stál rozhovor s bývalým předsedou ČSSD v Lidových novinách, ve kterém uvedl, že by jeho někdejší strana potřebovala nějakou podporu. Připraven je prý ke všemu. S jeho opětovným vstupem do sociální demokracie to ale nakonec nebude tak žhavé.

Jak upozornil Vratislav Dostál v Deníku Referendum, komplikují ho totiž stranické stanovy, ve kterých výslovně stojí, že v případě, kdy někdo opustil ČSSD a stal se členem jiné strany či hnutí nebo jejich kandidátem ve volbách, může členství znovu vzniknout jen se souhlasem místní organizace, ve které byl dotyčný členem v době svého vystoupení ze sociální demokracie. Navíc by s tím musel souhlasit i daný okresní a krajský výkonný výbor. A právě pražská ČSSD, která by to musela schválit, Paroubkův návrat do strany vylučuje.

I tak je zajímavé se zabývat otázkou, zda má bývalý předseda sociální demokracie straně co nabídnout. Vyplatí se mu naslouchat? V čem je to, co Jiří Paroubek posledních několik let ve směru k ČSSD opakuje pro stranu uplatnitelné a co jsou naopak ozvěny minulosti, které dnes už nikam nevedou?

Bývalý šéf ČSSD se snaží vystupovat jako někdo, kdo nahlíží na současnou sociální demokracii kriticky, nebojí se nahlas říkat nepříjemné pravdy a zároveň dává straně různé mnohdy autoritativně znějící rady. Výsledný dojem je, že Jiří Paroubek ví všechno nejlíp a kdyby byl stále ještě předsedou, ČSSD by s přehledem sbírala jedno volební vítězství za druhým, ve straně by byl pořádek, ve vládě by byl jeden výrazný ministr vedle druhého a hlavně sociální demokraté by byli nositeli témat a každý den by nějaké nové představili.  

Jedna z manter, které Jiří Paroubek znovu a znovu připomíná, je právě nutnost udržovat strategickou iniciativu. Sociální demokracie podle něho nepřichází s tématy, která by veřejnost zajímala. Jediné, co předvádí, je politická rutina bez entuziasmu, zápalu a nových myšlenek.

Paroubek proto varuje, že ČSSD brzy může padnout až k deseti procentům a ani tam se její propad nemusí zastavit. Mezi tématy, která bývalý předseda zmiňuje, vévodí ochrana spotřebitele a kvalita zboží, především potravin. Velkým problémem sociální demokracie podle něho je, že si stále něco nalhává. Také tvrdí, že vedení ČSSD chybí konkurence, které se on sám nebál. Dnes se prý jedná o spolek osob, které jsou loajální předsedovi strany.

Bohuslavu Sobotkovi je však podle mne třeba přiznat, že není pravda, že by jen nečinně přihlížel a nic nedělal. Z nedávné doby stojí za pozornost jeho snaha zapojit se do vyjednávání o navýšení mezd ve společnosti Ahold provozující u nás síť supermarketů Albert. Přestože byl premiér za tento svůj počin kritizován a jeho zásah byl označován za populistický, je to jedna z cest, jak dát najevo, co jsou pro předsedu ČSSD důležitá témata, a jak podpořit odbory a zaměstnance v boji o vyšší mzdy.

Vnitrostranická konkurence

Sobotka nemá co ztratit a podobným způsobem může postupovat častěji, zviditelňovat konkrétní problémy a podílet se na jejich řešení. Námitka, že se jedná o populistickou snahu, jejímž cílem je zavděčit se lidem, je možná částečně pravdivá, ale co by sociálně demokratický politik měl dělat jiného? Pokud společnostem rostou zisky, je fér, aby rostly mzdy také zaměstnancům, zvlášť v situaci, kdy jsou velmi nízké.

Co se týče konkurence, Bohuslav Sobotka ji má uvnitř strany. Jeroným Tejc a Jiří Zimola se ozývají a nenechají na něm niť suchou. Je pravda, že po tzv. lánském puči předseda Sobotka nemá žádné oponenty přímo mezi místopředsedy, ale to není jeho chyba. Sobotkovi odpůrci se vyšachovali sami.

Nyní se však opět hlásí o slovo, ale vyčítat Bohuslavu Sobotkovi, že dává najevo, že Jeronýma Tejce nechce za prvního místopředsedu a že mu nedůvěřuje, by bylo hloupé. Na něco takového má právo. Stejně tak ovšem delegáti březnového sjezdu mají právo Jeronýma Tejce do uvedené funkce zvolit a premiér Sobotka by to musel akceptovat a nebo sám z vedení strany odejít.

Z nominací do stranického vedení, které doposud vzešly z krajských konferencí, se zdá, že i po příštím sjezdu na pozicích místopředsedů zůstanou spíše lidé loajální Sobotkovi. Konference v některých velkých krajích se ale zatím neuskutečnily, takže je možné, že se situace ještě změní.

Lze očekávat, že případný souboj o post prvního místopředsedy mezi Milanem Chovancem a Jeronýmem Tejcem bude relativně dramatický a současný statutární místopředseda Chovanec bude mít co dělat, aby si svoji funkci udržel. Druhá otázka je, zda si sociální demokracie škodí, když nemá ve vedení současně Bohuslava Sobotku, Milana Chovance a stejně tak například i Jiřího Zimolu a Jeronýma Tejce. Představa takto složeného vedení zavání spíše rozvratem a nikdy nekončícími sváry než inspirativním konkurenčním kvasem.

Co s bývalými předsedy?

Rady Jiřího Paroubka působí jako kibicování bývalého politika, který se vychloubá, jak to za něj všechno úžasně šlapalo a nemělo chyby a teprve až jeho následovníci to všechno zbabrali, přitom situace, ve které se nacházel on a Sobotka, je výrazně odlišná, takže vůbec není jasné, jak by si Jiří Paroubek jako předseda poradil dnes.

Navíc stav, ve kterém se ČSSD aktuálně nachází, není výsledkem posledních několika málo let, ale zakládalo se na něj mnohem déle, už od samotné obnovy strany na začátku 90. let. I tak by pro sociální demokracii bylo dobré, kdyby si dokázala budovat korektní vztahy se svými bývalými předsedy a využívat jejich zkušenosti.

To nutně neznamená dávat Jiřího Paroubka na kandidátku strany nebo ho vysílat na nějaké vysoké posty, ale pokud dává najevo, že je ochotný se stranou spolupracovat a navázat s ní opět větší kontakt, lze to vykládat jako snahu se usmířit a vzájemné vztahy napravit. Zároveň je pochopitelné, že pro sociální demokraty není snadné najít tu správnou podobu vztahů se silnými osobnostmi bývalých předsedů, kteří svého času nejenom ze sociální demokracie odešli, ale dokonce se podíleli na zakládání konkurenčních politických stran.

Jistá opatrnost je na místě a je dobré si vytyčit i mantinely případné spolupráce, protože ambice bývalých předsedů mohou být někdy skutečně rozvratné. Bohužel ne každý bývalý šéf ČSSD se projevuje jako nedávno nejvyšším francouzským vyznamenáním oceněný Vladimír Špidla, pro kterého nakonec není tak důležité, z jaké pozice bude pro sociálně demokratické myšlenky pracovat, ale že tak může činit. 

Tagy: ČSSD Česko domácí česká politika

Zdroje: Vlastní