Stejné rozhodnutí vydal již loni v srpnu olomoucký okresní soud, řád se však proti němu odvolal. Podle soudkyně Ivany Pikalové okresní soud zcela správně vedl řízení a napadený rozsudek je přezkoumatelný. "Okresní soud provedl všechny potřebné důkazy, vyložil správně zákon o majetkovém vyrovnání a aplikoval přitom judikatury z předchozích sporů," uvedla soudkyně. Podle soudu řád neprokázal, že má na hrad nárok podle zákona o majetkovém vyrovnání.

"Jsme teprve u druhé instance a v tento okamžik musíme vyčkat písemného vyhotovení rozsudku. Poté zvážíme další kroky, zda budeme podávat dovolání," uvedla právní zástupkyně řádu Lenka Charvátová.

Dokazování bylo podle právníků NPÚ, kteří ve sporu zastupovali stát, velmi náročné, spis čítá přes čtyři tisíce stran a bylo potřeba kvůli nim projít řadu archivů. Šlo především o historickou rešerši, kdy hledali důkazy o vlastnické situaci v období těsně před válkou, po válce a na začátku 50. let minulého století. "Jsme velice rádi, že i odvolací soud dospěl k závěru, že nárok na vydání hradu Bouzov Německým rytířům nepřísluší. Žalovanému se podařilo vyvrátit v řízení všechna tvrzení, často zcela nepravdivá, vesměs však účelová, kterými se snažil Německý řád přesvědčit soud o svém nároku," řekl novinářům Petr Wünsch, právní zástupce NPÚ.

Zástupci Německého řádu se domáhali vrácení hradu i jeho mobiliáře s tím, že jde o jejich historický majetek. Hlavním důvodem zamítnutí žaloby bylo podle soudu to, že předmětné věci byly zkonfiskovány na základě Benešových dekretů německé společnosti, která je tehdy vlastnila, proto se na něj zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi nevztahuje. V řízení bylo podle soudu prokázáno, že řád byl v roce 1939 zrušen.

Podle právních zástupců NPÚ se především prokázalo, že řád nevlastnil tento majetek v rozhodném období, tedy od 25. února 1948 do 1. ledna 1990, jak to vyžaduje zákon o majetkovém vyrovnání. Řád navíc podle právního zástupce NPÚ Wünsche po roce 1945 nepožádal podle zákona z roku 1946 o vrácení svého majetku, který byl konfiskován Německou říší.

Památku ročně navštíví přes 100 tisíc lidí 

Bouzov je jednou z nejnavštěvovanějších moravských památek, ročně sem zavítá kolem 100 tisíc lidí. Hrad byl založen na počátku 14. století. Zakladatelem byl šlechtic Búz, snad z rodu Bludovců, který dal hradu jméno. Poté se tu střídali majitelé a koncem 14. století jej získal Heralt z Kunštátu. V rukou pánů z Kunštátu zůstal hrad s kratšími přestávkami do konce 15. století; v jeho držení se vystřídali příslušníci dvou větví rodu. Je možné, že se na Bouzově narodil Jiří z Poděbrad, jehož otec Viktorín zde prokazatelně sídlil.

V roce 1558 hrad vyhořel, opraven byl jen částečně a v dalším období spíše chátral. Teprve na konci 17. století získal Bouzov Řád německých rytířů (od roku 1929 Německý řád). V jeho držení zůstal hrad do října 1938, kdy ho nacisté zkonfiskovali a s dalším řádovým vlastnictvím předali do německé správy. Získal jej šéf SS Heinrich Himmler, v době okupace byl Bouzov sídlem přepadového oddílu SS. Po válce byl konfiskován a od roku 1945 je majetkem státu. Německý řád o hrad usiluje od roku 1998.

Bouzov je oblíbeným místem filmařů

Dnešní pozdně gotický vzhled získal hrad po přestavbě v letech 1895 až 1910. Opevněný areál obehnaný okružní hradbou tvoří vlastní hrad a předhradí. Obytné paláce uzavírají nepravidelný půdorys nádvoří a jejich dominantou je vysoká věž. Rozsáhlá přestavba provedená v duchu německé pozdní gotiky a renesance do značné míry respektovala středověkou dispozici.

Od roku 1999 je Bouzov národní kulturní památkou a také oblíbeným místem filmařů. Proslavil se zejména díky pohádce O princezně Jasněnce a létajícím ševci, objevil se ale také v seriálu Arabela, italské pohádce Fantaghiro, v pohádce O medvědu Ondřejovi, filmu Kopretiny pro zámeckou paní a také v Království potoků.

Historie Řádu německých rytířů sahá až do 12. století

Řád bratří a sester německého Domu panny Marie v Jeruzalémě (známý jako Řád německých rytířů, nyní Německý řád) vlastnil před druhou světovou válkou na severu Moravy rozsáhlé majetky. Řeholníkům patřily kromě polností a lesů také hrady Sovinec a Bouzov, zámek v Bruntále nebo lázně Karlova Studánka. Provozovali řadu školských zařízení, nemocnice či domovy důchodců.

O majetek přišel řád, který měl od 19. století své sídlo v Bruntále, už krátce po odtržení Sudet od Československa, v říjnu 1938. Z rozhodnutí Adolfa Hitlera byl Německý řád zrušen jako nepřátelský říši a nemovitosti zabaveny, někdy převedeny na nové vlastníky. Hrad Bouzov získal šéf SS Heinrich Himmler, na Sovinci internovali zajaté francouzské důstojníky.

Už po válce se představitelé řádu neúspěšně snažili o navrácení majetku, na který byla nejprve uvalena národní správa a nakonec jej stát zabavil. Tehdejší Nejvyšší správní soud sice v únoru 1948 rozhodl, že majetek má připadnout opět řádu, existují ale pochybnosti, zda verdikt vstoupil v platnost. Definitivní konec nadějí na navrácení majetku přinesl komunistický převrat.

Současný řád, který působí v Německu, Itálii a zemích někdejší habsburské monarchie, navazuje na činnost společenstva, jež koncem 12. století založili v Palestině němečtí kupci. Původně špitální řád se postupně stal jedním z nejmocnějších křesťanských rytířských řádů středověku, od 13. století ovládal značnou část baltského pobřeží. Jeho úpadek začal po bitvě u Grunwaldu roku 1410, kde rytíři podlehli polsko-litevským vojskům, později jeho činnost výrazně zasáhla reformace.

Současné snahy o navrácení Bouzova a Sovince podle zákona o církevních restitucích nejsou první. O Bouzov, Sovinec i další nemovitosti se představitelé řádu, který po listopadu 1989 obnovil činnost, přihlásili už v polovině 90. let. V lednu 1998 pražský městský soud konstatoval, že soudy nikdy pravomocně nerozhodly o zrádcovství řádu, a konfiskace jeho majetku tudíž byla neplatná. Němečtí rytíři se tak o majetek soudili dále.

V květnu 2006 situaci zkomplikoval verdikt olomouckého okresního soudu, podle něhož současný Německý řád, který žádal o Bouzov, není právním nástupcem původního řádu. Neúspěchem skončila o rok později i kasační stížnost řádu, podaná u Nejvyššího správního soudu (NSS), ve které se skoro po 60 letech domáhal doručení rozhodnutí o navrácení majetku z roku 1948. Tento verdikt NSS potvrdil i Ústavní soud.

V listopadu 2013 Německý řád požádal v rámci církevních restitucí o vydání hradů Bouzov a Sovinec, lázní Karlova Studánka a zhruba 13 500 hektarů pozemků. Řád oznámil, že požádá také o vydání movitých věcí. První náměstek ministra kultury František Mikeš krátce poté řekl, že Německý řád nemá na vydání hradu Bouzov a dalšího majetku nárok, neboť ten byl zabaven podle Benešových dekretů. Se stejným argumentem v květnu 2014 Národní památkový ústav oznámil, že odmítl Bouzov v rámci církevních restitucí vydat.

Žádosti někdejšího Řádu německých rytířů o navrácení majetku značná část veřejnosti vnímá s nevolí, zejména kvůli kontroverzně vnímané historii řádu. Už po válce například skupina poslanců národních socialistů žádala vládu, ať navrácení majetku nedopustí. Poslanci včetně Milady Horákové tehdy mimo jiné tvrdili, že vedoucí činitelé a zaměstnanci řádu ve Slezsku vstoupili do řad Henleinova hnutí.

Zástupci řádu se snažili před soudem uplatnit nové důkazy. Tvrdí, že členové řádu nebyli kolaboranti, ale naopak byli perzekvováni. Odmítají i argument, že řád není právním nástupcem původního vlastníka a po druhé světové válce nebyl vlastníkem hradu, takže si nemůže nárokovat vrácení. Soud procházel i dokumenty z archivu bezpečnostních složek, byly mezi nimi dokumenty z procesů vedených proti sestrám řádu.

Vášně budilo možné vracení majetku německým rytířům už v 90. letech, petici proti restituci, iniciovanou kastelány Bouzova a Sovince, podepsaly v roce 1997 tisíce lidí. Velmi výrazně vystupoval proti navrácení majetku někdejší ministr kultury za ČSSD Pavel Dostál, známý rezervovaným postojem k církvím, který například říkal, že má důkazy o kolaboraci řádu s nacistickým Německem.

Řád se domáhá navrácení svého majetku také dalšími žalobami. U bruntálského soudu žádá například navrácení kostela v Karlově Studánce na Bruntálsku. Řád už podal podle vikáře Metoděje Hofmana také žalobu k olomouckému krajskému soudu kvůli předloňskému rozhodnutí Pozemkového úřadu, který nevydal bezmála 1300 hektarů zemědělské půdy na Olomoucku.