Ženy úsvitu stříbrného plátna: Proč upadly v zapomnění?
Byly odvážné, kreativní a na svou dobu tuze moderní. První ženy za kamerou se prosadily v odvětví ovládaném muži a držely s nimi krok, v současnosti jsou však na pokraji zapomnění. A některé už přes něj téměř přepadly. Některé se znovuobjevení dočkaly až po letech, osudy jiných stále halí tajemství.
Když mladá Francouzka Alice Guyová nastupovala jako čerstvě vyškolená stenografka počátkem 90. let 19. století do svého prvního zaměstnání, neměla tušení, že už za pár let uspěje ve zbrusu nové branži a její život nabere směr, o kterém by si mnohé její současnice mohly nechat jen zdát. Na neobvyklou cestu ji přitom nasměrovalo její druhé zaměstnání, poměrně "obyčejná" pozice sekretářky ve společnosti specializující se na fotografickou techniku.
Ve vedení totiž stanul León Gaumont, jedna z hybných průkopnických sil francouzského filmového průmyslu, a Guyová, která pracovala přímo pro něj, čile navazovala kontakty s klienty a zajímala se o prodejní strategii i sortiment firmy, kde se zřejmě cítila jako ryba ve vodě. Právě s Gaumontem v prosinci 1895 navštívila i první filmovou projekci v dějinách pořádanou Augustem a Louisem Lumièrovými, bratry, kteří jí už předtím nebyli neznámí.
Guyovou film rychle okouzlil a začala si pohrávat s myšlenkou, že se do něj pustí taky a doplní to, co mu dle jejího názoru zoufale chybělo - tedy příběh. Odmítala se prý smířit s tím, že film by měl sloužit jen jako dokumentární záznam, případně k propagačním účelům. Probrala to se šéfem a někdy kolem roku 1896 natočila dle filmových historiků první narativní film Zelná víla, vycházející z francouzské povídačky, že chlapci se rodí v hlávkách zelí a děvčátka v růžích.
V té době vzniklo v Gaumontově podniku oddělení specializující se na výrobu filmů, které vedla právě "slečna Alice". Během následujících let natočila přes 60 filmů a na dalších 150 se podílela.
Využívala také Gaumontův chronofon, kdy synchronizovala filmové scény a zvuk z nahrávky a režírovala tak i "hudební filmy." Prvních více než deset let své filmařské činnosti pak byla patrně jedinou režisérkou na světě a v roce 1906 také realizovala svůj velký projekt - snímek Život Krista, který trval půl hodiny a hrály v něm na tři stovky komparzistů!
O rok později se vdala za Herberta Blachého a odstěhovala do USA, kde oba pracovali pro zámořskou část Gaumontovy společnosti. V roce 1910 si manželé, s dalším obchodním partnerem, založili filmové studio Solax.
Guyová si tak připsala třetí prvenství - a to být ženou ve vedení filmové společnosti. Zatímco Herbert Blaché byl filmař a manažer, Alice Guyová-Blachéová pracovala především jako umělecká režisérka. Společnost šlapala, investovali a natáčeli jeden až tři snímky týdně.
Neblahé změny však, paradoxně, přišly do rodiny v roce konce první světové války. Herbert Blaché totiž opustil rodinu a vyrazil za štěstím do Hollywoodu. Sama Alice pak v říjnu 1918 div nezemřela na španělskou chřipku. Svůj poslední film natočila v roce 1919 a počátkem 20. let studio prodala.
Odjela zpátky do Francie a navzdory údajným pokusům a faktu, že žila ještě desítky let, se už k filmování nikdy nevrátila. I přes odloučení od natáčení se však o svůj odkaz svým způsobem starala, napsala autobiografii a dokonce revidovala nepravdy, jež o ní byly tehdy napsány. Zemřela v roce 1968 v Americe, kam se vrátila za jednou ze svých dcer.
Důležitá a provokativní
Ve Spojených státech ještě zůstaneme, první tamní režisérkou totiž byla Lois Weberová, zázračné dítě z hluboce věřící rodiny, která měla na rozdíl od Guyové k umění nakročeno už odmalička. Byla excelentní pianistkou a později i mladou členkou křesťanské dobrovolnické organizace, což ji patrně ovlivnilo na celý život v zájmu o sociální témata.
Nejdříve to opravdu vypadalo, že se z mladé muzikantky stane hudební hvězda, rozbíhající se kariéru však přervala nehoda na jevišti. Weberové se porouchal klavír a pak dala veřejnému koncertování vale, neb na něj prý už neměla nervy.
Z jeviště však paradoxně nezmizela, školila se v herectví a zpěvu a zamířila na divadelní scénu. Právě v divadle potkala Phillipse Smalleyho a společně, často označovaní jako The Smalleys, vpluli nejen do manželských, ale i filmařských vod.
V nové branži začali působit kolem roku 1907 a postupně se propracovávali nahoru, přičemž se prý už v roce 1908 Lois setkala s kolegyní Alice Guyovou-Blachéovou. Smalleyovi se orientovali především na snímky "intelektuálnějšího" ražení. Ve svých 33 letech také natočila, a zároveň si zahrála hlavní roli, v krátkém dramatu Suspense, který je dodnes dostupný a právě Weberová v něm vyzkoušela některé nové filmařské postupy.
V témže roce začali pracovat pro Universal Film Manufactaring Company a už o dva roky se Weberová stala první Američankou, která režírovala celovečerní film - Kupce benátského.
Orientovala se na sociální i provokativní témata jako potraty (Where are my Children?), chudobu a platové rozdíly (Shoes) či drogovou závislost (Hop, the Devil´s Brew), a byla tak jedním z prvních lidí "od fochu", kteří se potýkali s cenzurou.
Weberová ve film prý naprosto věřila, nepovažovala ho za "nižší" druh umění, než bylo divadlo či literatura a hlavně v něm viděla nástroj, jímž bylo možné přispět ke společenské změně.
V druhé polovině desátých let už byla považována za jeden z top talentů a řazena po bok Cecile DeMilla, nebo D.W. Griffitha. Koncem první světové války si také založila svou vlastní společnost Lois Weber Productions, v rámci níž se chtěla vzdálit od sešněrovaného prostředí studia Universal, potyček s cenzory i nutnosti ústupků a zaměřit se na komornější filmovou tvorbu i testování dalších filmařských novinek.
Tvůrčí útlum přišel, podobně jako v případě Alice Guy Blachéové počátkem 20. let. I Lois se rozvedla se svým mužem a pomalu stáhla z filmového průmyslu, čemuž nahrávala hlavně jeho obrovská proměna. Doba jejímu stylu nepřála, v jedné z recenzí se objevila například kritická otázka, proč první dáma filmové režie marní svůj talent na tom, aby ve filmech lidi "kárala" či "poučovala."
Někdy se diskutuje i tom, nakolik odchod Weberové ovlivnila rozluka s manželem - byť o tvůrčím přínosu jí samotné se zpravidla nepochybuje, změna v jejím životě a práci možná taktéž zanechala nějaké stopy. Mnozí také upozorňují, že zatímco Weberová i přes odchod z výsluní natočila v následujícím desetiletí několik dalších filmů, její exmanžel se už k aktivní filmařině nevrátil.
Když Lois Weber v roce 1939 zemřela, byla "známá" především jako objevitelka hvězd, například Lule Warrentonové, Cleo Madisonové nebo Dorothy Davenport Reidové. Její další slavná éra přišla až v 70. letech, kdy ji znovu objevili filmoví historici a vrátili ji nejen do dějin, ale i status nadané tvůrkyně a inovátorky.
Bořitelka konvencí
Jestli byla Lois Weberová polozapomenutou, tak Rosa Portenová dlouho patřila spíš mezi osobnosti z filmové historie prakticky vymazané. Přitom se tato aktivní, talentovaná dáma podílela mezi lety 1906 až 1928 na německé kinematografii němého období nemalou měrou a spolupracovala na více než čtyřicítce snímků.
Svérázná tvůrkyně se do uměleckého prostředí narodila. Jejím otcem byl operní zpěvák a divadelní režisér a mladší sestrou herečky Henny Portenová. Rosa na divadelních prknech prakticky vyrůstala a v roce 1907 se se svou sestrou dala i k filmu.
Ve svých 27 letech, v roce 1911, pak vytvořila svůj první scénář k snímku Das Liebesglück der Blinden, který odstartoval zářivou kariéru její sestry Henny. Dál hrála nicméně i sama Rosa, a to často hlavní role ve snímcích, na nichž se podílela.
Na rozdíl od melodramatické Henny však přestavovala spíše komický typ hrdinky, která s chutí překračuje genderové hranice a nebála se zesměšňovat prohřešky ctihodných mužů střední třídy. Její tvorba odráží změny, jimiž společnost za první světové války procházela.
Stejně jako výše zmíněné kolegyně tvořila Portenová ve spolupráci se svým manželem Franzem Ecksteinem, vystupovali pod pseudonymem Dr. R. Portegg a záběr měli široký - od lehkých komedií po sociálně laděné snímky, po válce pak začala psát i knihy. Útlum její kariéry přišel s nástupem zvukového filmu, naposledy se - v němém snímku - objevila koncem 20. let. Poté se stáhla do ústraní. Zemřela v Mnichově v roce 1972, svého muže přežila o 27 let.
Tvůrkyně obestřené tajemstvím
V tuzemsku se první filmy od ženy - režisérky objevil v závěru první světové války - byl jím Učitel orientálních jazyků a Olga Rautenkranzová jej spolurežírovala s Janem Stanislavem Kolárem. Rautenkranzová pak sama natočila "rokokový", snový příběh Kozlonoh, nicméně zatímco z Kolára se nakonec stal celkem známý tvůrce s řadou režijních počinů, Kozlonoh byl pro Rautenkranzovou režisérskou labutí písní, její další životní osudy jsou zahaleny tajemstvím.
Současnicí Rautenkranzové a další ranou tvůrkyní byla Thea Červenková, jejíž filmografie je sice bohatší, zároveň však také poznamenaná neustálým zápasem s neuspokojivou finanční situací.
Červenková jako řeznická dcerka pocházející z naprosto neuměleckého prostředí byla mimo působení za kamerou také scenáristkou a žurnalistkou. Už na počátku války psala pro Český deník a Národní politiku, své první snímky pak natočila v roce 1919, a to konkrétně Byl první máj a Zloděj.
ČTĚTE TAKÉ: Fan Vavřincová: Autorka první české crazy komedie
Červenková v roce 1921 stála také za první hodinovou filmovou adaptací Babičky Boženy Němcové, která však obsahuje spíše fragmenty knihy a dle reakcí lidí, kteří měli to štěstí ji zhlédnout, je stylově dost svérázná. V té době Červenková s Josefem Brabcem provozovala také výrobní společnost Filmový ústav, v roce 1923 však její angažmá ve filmu končí a stopy se trochu ztrácí - druhá česká režisérka nejspíše zamířila do Latinské Ameriky.
V roce kdy Červenková odešla ze scény, na ni nastupila další ženská tvůrkyně, Zdenka Smolová, působící nadále pod pseudonymem Zet Molas, jejíž životní cesty jsou mnohem jasnější.
Molas pocházející ze středostavovské rodiny železničního úředníka studovala na UMPRUM a také na École des Beaux Arts v Paříži, zajímala se o divadlo, nakonec ji ale nejvíc uchvátil film. Režijně debutovala v 27 letech filmem Závěť podivínova, k nimž si navrhla i ateliérové kulisy, což v té době vzbudilo dost pozornosti. Film se bohužel nedochoval.
Později Molas zamířila zpátky do Francie, kde plánovala natočit další snímek, když však její plány pohořely, vrátila se do Prahy, stala se hlavní redaktorkou časopisu Český filmový svět. Byl spojen s avantgardou a kromě recenzí a článků do něj psala i teoretické texty. V polovině 20. let si Molas také začala s Vítězslavem Nezvalem. Románek neměl dlouhého trvání, Nezval jí nicméně věnoval vzpomínku ve svých memoárech.
V roce 1928 se jí podařilo zrealizovat surrealismem inspirovaný film Mlynář a jeho dítě. Také produkovala a podílela se například na "akčním" snímku Pancéřové auto. Na několik let pak opět zmizela v zahraničí.
V druhé polovině 30. let konečně v tuzemsku natočila své stěžejní a zároveň poslední filmové dílo, životopisný příběh Karel Hynek Mácha, jež se kromě slušného přijetí, zapsal do dějin české kinematografie i tím, že v něm byla vytvořena největší kulisa meziválečné kinematografie - replika presbyteria chrámu svatého Víta.
Později už napsala jen pár scénářů. Její muž byl za protektorátu spjat s okupační mocí a dohlížel například na arizaci pražského kina Adria. Molas se s ním prý přihlásila k německé národnosti a po válce ji odsunuli do Západního Německa, kde v roce 1956, zapomenutá, zemřela. Bývalý milenec Nezval ji přežil zhruba o dva roky.
Kurzy
Finance
Kurzovní lístek: 21.11.2024 Exchange s.r.o.
EUR | 25,250 | 25,390 |
USD | 24,030 | 24,210 |