Paulová přišla na svět 2. listopadu 1891 v Loukově na Mladoboleslavsku do dobře zajištěné rodiny. Už jako dítě však kvůli tuberkulóze přišla o matku Annu i malého bratra Karla, a také ji trápila plicní nemoc. Tehdy však ještě rodina byla při penězích. Otec František Karel, který se vypracoval na ředitele cukrovaru, tudíž mohl mladé Miladě platit léčbu i ozdravné pobyty v zahraničí. Dcera přežila - a měla před sebou dlouhý život.

Po smrti Anny Paulové sehrála v Miladině životě velkou roli také její vychovatelka Vilemína Brunclíková. Milada ji považovala za svou druhou matku. A Brunclíková už z jejího života nikdy nezmizela, Paulová se o ni později starala až do její smrti v roce 1951.

Ale zpátky do Miladina dětství. V roce 1904 cukrovar zkrachoval, otec přišel o místo a rodina si finančně dost pohoršila. Nakonec se přestěhovali do Prahy, kde Paulová v roce 1907 nastoupila na učitelský ústav. Tam se spřátelila s Albínou Dratvovou, pozdější docentkou filozofie přírodních věd. Obě mladé ženy prahly po dalším vzdělání, v roce 1913 tak odmaturovaly na Akademickém gymnáziu v Praze a Milada ještě téhož roku začala na tehdejší Karlo-Ferdinandově univerzitě studovat historii a zeměpis.

Tam si rychle získala pověst talentované studentky. Počátkem roku 1918 se stala doktorkou filozofie, dokonce ve stejný den jako její přítelkyně Dratvová. Profesně spolupracovala se svým dřívějším učitelem historikem Jaroslavem Bidlem, který ji viděl jako svou nástupkyni. Po válce byla asistentkou historického semináře, zároveň ale pracovala v univerzitní knihovně. Potřebovala peníze, během války totiž postihla rodinu Paulových další potíž - kvůli krachu banky, u níž měla uložené peníze, přišla o téměř celé své úspory.

V Miladině akademické kariéře pak sehrál zásadní roli zahraniční pobyt v Jugoslávii, kde měla za úkol mapovat spolupráci Čechů a Jihoslovanů od 90. let 19. století. Pro mladou historičku znamenalo stipendium velký úspěch, ale i hodně práce a dobrodružství.

Člověk, který ji měl s orientací v zemi pomoci, se neosvědčil, mladá žena si tedy musela najít nové lidi. Nakonec navázala kontakty s řadou intelektuálů, politiků a některými tamními významnými prvoválečnými odbojáři. Získala mnoho cenných informací, někdy i dost citlivých. Zaměřila se na jihoslovanský odboj za války, a právě to - společně s tuzemským odbojem - bylo její velké a "srdeční" téma.

Mimochodem, Paulová ovládala šest jazyků - vedle němčiny, francouzštiny a srbochorvatštiny mluvila i anglicky, italsky a rusky.

Přes Jugoslávii až k docentuře

Paulová se nakonec do Jugoslávie vrátila hned několikrát a právě díky pracím o jihoslovanském odboji se už v roce 1925 habilitovala v oboru obecných dějin východní Evropy. Její výzkum vzbudil jistou kontroverzi, byla to čerstvá historie, dotýkala se i tehdejší politiky a mezinárodních vztahů.

Paulová se stala první docentkou v Československu a mířila dál. Zažila však i závažný profesní zádrhel. Bidlo po ní totiž požadoval publikace o starších dějinách, nakonec na ni tlačili i jiní lidé z univerzity a hrozilo, že se na roztržce zasekne její další kariéra. Tehdy ji prý její dlouholetý přítel, prvoválečný odbojář a československý politik Přemysl Šámal přesvědčil, aby univerzitu uposlechla.

Paulová tedy v pravděpodobně vražedném tempu ve 30. letech vydala práci o účasti Srbů při třetí křížové výpravě, na kontě však měla také dvoudílnou knihu Dějiny Maffie: Odboj Čechů a Jihoslovanů za světové války 1914 - 1918. Už v roce 1935 se tak Paulová stala mimořádnou profesorkou, zhruba v té době ale také narazila na limity vlastního těla. Začalo ji zlobit zdraví. Se získáním mimořádné profesury tedy opustila práci pro knihovnu a soustředila se jen na akademickou práci a výuku.

Tehdy už dlouhodobě působila v řadě domácích i zahraničních vědeckých organizací, absolvovala stáže na evropských univerzitách a pořádala i přednášky pro laickou veřejnost - dnešními slovy "popularizovala svůj obor." Její cestu k řádné profesuře však zkomplikovala okupace a pozdější uzavření vysokých škol. Získala ji tak až v roce 1945.

Žila spíše osamělým životem

Zároveň lze říct, že pro úspěšnou historičku byla práce v podstatě celý její život. Její otec zemřel, když jí bylo pětatřicet let. S rodinou z matčiny strany to měla už v dětství komplikované. Dědeček manželství, z něhož se Milada narodila, nepřál a vztahy pak definitivně pohřbil spor o dědictví po Anně Paulové, které prý nechtěl vnučce vydat. Paulová si také udržovala spíše úzký okruh přátel.

Akademička ani starší dějiny nakonec nikdy neopustila. Ještě před válkou svou pozornost soustředila na byzantologii, ostatně Bidlo ji dlouhodobě považoval za svou nástupkyni v tomto oboru, a Paulová jeho přání nakonec splnila. Po válce, v době kdy byl Bidlo už roky po smrti, se věnovala obnově a rozvoji studia byzantologie a slovanských studií v Československu.

Na pražské univerzitě zůstala i po roce 1948, byť v roli trpěné zaměstnankyně, které nový režim házel klacky pod nohy. Jako pedagožka připravila řadu dalších kapacit na slovanské dějiny a za svůj vědecký úspěch byla i v komunistickém Československu oceněna. Počátkem 60. let se také stala čestnou viceprezidentkou Mezinárodní asociace byzantologických studií. Její celoživotní práci v oblasti moderních dějin pak v roce 1968 završilo vydání knihy Tajný výbor Maffie a spolupráce s Jihoslovany v letech 1916 - 1918.

Milada Paulová zemřela 17. ledna 1970 v Praze. Pohřbena je v rodinné hrobce v Loukově.