Že je život v malé obci bez základní infrastruktury neplnohodnotný a pro mnohé skoro nemožný, je ovšem opravdu realita. Co tedy s tím?

Především je třeba odmítnout ad-hoc řešení, které nabízí například ministr zemědělství Marian Jurečka prostřednictvím spasitelství příslušných obcí rozhodnutím úředníků jakéhokoli typu z centra.

Opak je totiž pravdou, život a vybavenost nejmenších obcí je modelovým příkladem nutné decentralizace, a to jak v kompetencích, tak v nakládání s penězi, kterou budou mít obce k dispozici.

K tomu je přitom možné využít zcela standardní nástroj, a tím je zákon o rozpočtovém určení daní.

Zemědělci z Václaváku

Současný stav je tedy možné řešit systémově, a to novelou uvedeného zákona s tím, že nejmenší obce získají více peněz novým přerozdělovacím mechanismem.

To je však jen základní předpoklad. Generálním řešením je podpora drobného a středního podnikání na venkově, čímž je pro obce také zajištěn vyšší příjem z daní v případech, že podnikatel má v příslušném místě také své sídlo a žije tam. Když už tedy nějaké dotace, pak ve vazbě příjemce dotace na příslušné místo.

To se samozřejmě dnes v mnoha případech neděje, zcela typickým příkladem jsou velké zemědělské podniky, modelově řečeno "zemědělci z Václaváku", kteří v obci nesídlí, byť v ní podnikají, a z venkova tak tímto způsobem odplývají miliardy korun, které měly být primárně určeny k jeho rozvoji.

Samozřejmě ten, kdo v obci nesídlí, nemá k dění v ní potřebný vztah a skomírající služby v ní nejsou jeho problém. Nakoupí si v městském supermarketu.

Všechna centra obce

V řadě obcí si ale již dnes tamní obyvatelé nenakoupí a takzvaná potravinová obslužnost venkova je jedním z velkých problémů. Samozřejmě ale nestačí udržet při životě jen vesnické prodejny, na které se dnes problém udržení života v malých obcích zužuje.

V obci musí zároveň kromě "centra služeb", což mohou být právě malé prodejny, také "centrum společenské" (restaurace) a stejně tak centrum vzdělávací (minimálně škola), která na místě udrží mladou a nejmladší generaci.

K tomu, aby se této minimální infrastruktury dosáhlo, musí ovšem své úsilí spojit více resortů najednou. Například i ministerstvo vnitra, pod které spadá Česká pošta a jejíž služby by mimo jiné mohly nabízet místní prodejny potravin.

Není to myšlenka nová, o propojení služeb se už v roce 2011 snažil dnešní prezident Asociace českých tradičních obchodníků Zdeněk Juračka, ministerstvo však tehdy myšlenku zcela odmítlo a Česká pošta raději úspěšně zažádala o dotace na své ztrátové pobočky.

A opět – jen poštovní služby nestačí, součástí služeb mohou být i služby bankovní, podávání sázenek, prodej volně prodejných léků a obecně co nejširší spektrum základních služeb potřebných pro každodenní život.

Více peněz

Není ale možné přijímat univerzální recepty. Každá z obcí bojujících s absencí služeb má své jedinečné identické problémy, všude vše být samozřejmě nemusí, ale o tom, co má prioritu, si mají rozhodnout sami místní obyvatelé, respektive jejich volení zástupci.

Ti k tomu ale musí mít lepší než současné podmínky, což je, zjednodušeně řečeno – více peněz. S jejich pomocí lze udržet vesnické hospody i místní jednotřídky, podle místní potřeby.

Tam, kde se to nepodaří, lze přitom vedení obce vyměnit, i když, pravda, často může být pozdě. Pak je ale nutné smířit se s myšlenkou, která není populární a veřejností přijímaná, a totiž, že některé obce zaniknou.

Zanikají už dnes a zdaleka nejen u nás, u nás však zatím nejde o plošný problém. Možná ale brzy bude.

Petr Havel pro Ústav nezávislé žurnalistiky

Autor je agrární analytik, novinář na volné noze se zaměřením na zemědělství, potravinářství a životní prostředí