V roce 1980 nastoupil devatenáctiletý Bobby Shafran na vysokou školu. Sotva vkročil do areálu, vítali ho neznámí studenti, objímali ho, plácali po zádech a dívky ho líbaly, jako by ho znali roky. Bobby byl zmatený – nikoho tam neznal. Až když se ho někdo zeptal, zda je adoptovaný a jestli nemá dvojče, začala mozaika dávat smysl. Tak Bobby potkal Eddyho Gallanda, svého identického bratra, který na škole už studoval. Jejich příběh se brzy dostal do novin a o pár dní později zazvonil telefon. Volal David Kellman, který držel noviny s fotografií dvou mladíků, kteří vypadali přesně jako on. „Nejste dvojčata. Jsme trojčata. Já jsem ten třetí,“ oznámil jim.

Náhodné setkání, které změnilo životy

Ukázalo se, že trojčata byla po narození záměrně oddělena a adoptována třemi různými rodinami, které o existenci ostatních dětí vůbec nevěděly. Všichni tři sdíleli podobné rysy, chování, smysl pro humor i záliby. Po znovusjednocení se přestěhovali k sobě, stali se mediální senzací, objevili se v televizi, natočili scénu s Madonnou a v newyorském SoHo si otevřeli steakhouse s názvem Triplets.

zdroj: Profimedia.cz

Zpočátku prožívali období intenzivní radosti, objevovali společnou minulost a užívali si nově nalezené sourozenecké pouto. Ale s časem se začaly objevovat rozdíly, psychická zranění a napětí, které vyústilo v tragédii. Eddy Galland, který se celý život potýkal s duševními potížemi a komplikovaným vztahem k adoptivnímu otci, spáchal v roce 1995 sebevraždu. Zbývající bratři se po jeho smrti vzdálili. V době natáčení dokumentu Tři naprosto stejní cizinci byl jejich vztah narušený. Přesto film přinesl nečekaný efekt – pomohl je alespoň částečně znovu sblížit a navázat přerušené rodinné vazby.

zdroj: Profimedia.cz

Vědecký experiment, který nikdy neměl vyjít najevo

Jejich příběh však měl temné pozadí. Jejich oddělení nebylo výsledkem náhody, ale součástí tajného psychologického experimentu vedeného newyorským psychiatrem Peterem Neubauerem. Adopční agentura Louise Wise Services je umístila záměrně do tří rodin s odlišným sociálním zázemím – bohaté, středostavovské a dělnické. Neubauer a jeho tým trojčata roky sledovali, testovali a natáčeli, aniž by o skutečném účelu kdokoli z rodin věděl. Všechno se tvářilo jako běžná poprocesní péče po adopci.

Trojčata ale nebyla jedinými účastníky experimentu. Neubauerova studie zahrnovala i osm až jedenáct dalších sad dvojčat, které byly rovněž záměrně odděleny. Mnozí z těchto lidí o sobě dodnes nevědí, nebo své sourozence marně hledají. Záznamy z výzkumu zůstávají uzamčeny v trezoru na Yaleově univerzitě a podle podmínek Neubauerovy závěti nebudou zpřístupněny dříve než v roce 2066. Tvůrcům dokumentu se podařilo získat jen několik redigovaných kopií, mnohé stránky však byly zcela začerněné a skutečný rozsah a závěry studie zůstávají nejasné.

Peter Neubauer byl považován za autoritu v oblasti dětské psychiatrie. Za svůj život přinesl mnoho pozitivního, ale právě tento projekt vrhá na jeho jméno trvalý stín. Novinář Lawrence Wright, který o případu dlouhodobě píše, používá výraz „korupce ve jménu ušlechtilého cíle“. Označuje tím situaci, kdy lidé páchají neetické činy ve víře, že slouží vyššímu dobru.

Výzkum měl přinést poznání o tom, co více formuje lidskou osobnost – geny, nebo prostředí. Jenže za to poznání zaplatili konkrétní lidé, jejichž životy byly vědomě rozděleny a narušeny. A tak zůstává otevřená otázka: může být jakýkoli vědecký cíl natolik důležitý, aby ospravedlnil rozbití lidské identity a vztahů? Neubauerův experiment možná přinesl několik datových tabulek – ale zanechal za sebou rány, které se nezacelily dodnes.