Jména lidí v příběhu jsou záměrně změněna kvůli ochraně jejich identity.

Nikdy jsem nebyla impulzivní typ. Vždycky jsem dělala to, co se ode mě čekalo – studovala, vdala se, porodila děti, vedla domácnost. Poctivě, svědomitě, bez stížností. Můj muž byl spolehlivý. Vydělával, neopouštěl mě, nebil mě. Ale přestal mě vidět. A já jsem přestala existovat jako žena. Byla jsem součást jeho života. Externalita. Glorifikovaná skříň.

Dlouhá léta jsem žila vedle něj jako stín. Večeře beze slov, společné večery u televize, kde jsme mlčeli každý do svého ticha. Intimní život byl už dávno vzpomínkou. A upřímně – ani mi nechyběl. Tělo se uzavřelo, jako bych si zakázala toužit. Jenže to nebyla svoboda. To byla rezignace.

Josefa jsem potkala úplně náhodou, jak už to tak bývá. Na tanečním kurzu pro seniory – ironie, protože tanec jsem nikdy neměla ráda. Ale něco mě tam přitáhlo. Možná chuť alespoň jednou týdně nebýt jen „babičkou“ a „manželkou“. 

S Josefem jsme si nejdřív jen povídali. O životě, o jídle, o knížkách. Nic světoborného. Jenže on se ptal. A hlavně poslouchal. Po letech jsem se zasmála – upřímně, od srdce. A tehdy jsem věděla, že se ve mně něco zlomilo.

Když jsem řekla manželovi, že odcházím, byl šokovaný. Nevěřil tomu. „Takhle se přece chovají mladí, ne ženská v tvým věku!“ vykřikl. Poprvé po letech se na mě podíval jinak – ne jako na nábytek, který je zvyklý mít doma. Ale bylo pozdě. Už jsem se rozhodla.

„A co jako? Kvůli nějakýmu dědkovi z kurzu?“ vyprskl pohrdavě. Zkusil mě zranit, ale tentokrát se ho mé slzy netýkaly. Věděla jsem, že už není cesty zpět.

A tak jsem odešla. V rodině to byl docela skandál. Nikdo to nečekal. Moje vrstevnice mne odsoudily, místo toho, aby mne pochopily. Ale paradoxně mi to s mou změnou v životě pomohlo. Všechno bylo najednou jiné. Dýchalo se mi líp, i když jsem první noci v novém bytě probrečela. Josef mě podržel. A pomalu, nesměle, jako by se ptal, jestli ještě smí, mě naučil znovu být ženou.

Ano, i v šedesáti můžete zažít intimitu. Ne jako v dvaceti, ale opravdovou, něžnou, laskavou. A ano – i Josef má občas pomocníka, modrou pilulku. Není to tabu, je to součást věku. A místo rozpaků to přineslo jen úsměv: „Tak, a teď to bude chtít trochu trpělivosti…“ smál se poprvé. A mně v tu chvíli došlo, že to nejhezčí na našem vztahu je, že se nebojíme ani trapnosti.

Nevím, co bude za rok, za pět. Ale vím, že nelituju. A že pokud někdo z vás váhá, jestli už není pozdě – není. Není nikdy. Láska si na hodiny nehledí. A já? Já jsem konečně zase doma – i když to doma vypadá jinak, než by si společnost představovala.

Ale je to mé. A je to živé.