Okolo druhé hodiny odpoledne 22. července 2011 Anders Breivik odeslal svůj protipřistěhovalecký manifest nazvaný „2083 — Evropské prohlášení nezávislosti“. Dokument poslal na 1002 e-mailových adres především norských politiků a novinářů. Následně před vládní čtvrtí v Oslu zaparkoval dodávku, kde byla bomba, a vydal se k ostrovu Utøya. Bomba explodovala v 3:25. Zabila šest žen a dva muže.

Okolo 5:17 dorazil Breivik na Utøyu oblečený jako policista a s kufrem plným zbraní. Asi 600 mladých lidí tu bylo na táboře mládežnického křídla Norské dělnické strany. Breivik vyzval děti, aby se shromáždili. V 5:21 do nich začal střílet. Zabil organizátora tábora, následně další teenagery. Celkem tu zavraždil 69 mladých lidí. V 6:34 se vzdal policii a byl zadržen.

V dubnu 2012 začíná soudní proces s Breivikem. Po roce od útoku je odsouzen k trestu 21 let vězení. Trest může být opakovaně prodlužovaný až do jeho smrti. Extremista pravděpodobně stráví zbytek života ve vězení.

Trauma na celý život

Mnoha přeživším psychologické trauma z útoku stále zasahuje do života. Třetina z nich minulý rok trpěla závažnými poruchami, posttraumatickou poruchou, depresí nebo bolestí hlavy, zjistila nedávno studie Norského centra pro násilí a traumatické stresové studie (Norwegian Centre for Violence and Traumatic Stress Studies). „Když jste si prošli něčím takovým, nemůžete být znovu tím, kým jste byli předtím,“ řekla jedna z přeživších, Astrid Hoem. „Mám problémy se spánkem a myslím, že s tím budu muset žít celý svůj život,“ dodala.

„Bylo mi 16 a nemohla jsem se rozhodnout, na který pohřeb půjdu, protože jich tu bylo tolik,“ vzpomíná Astrid Hoem. Ta je teď v čele mládežnického křídla Norské dělnické strany (AUF), která tábor před 10 lety organizovala. „Nikdy předtím jsem neztratila nikoho blízkého, a teď, když je mi už přes 20 let, myslím na to, co by se z nich stalo, o práci, kterou mohli mít nebo o dětech…“

Krátce po útocích slíbil tehdejší předseda Norské dělnické strany a současný šéf NATO Jens Stoltenberg, že by se mělo po útoku reagovat s demokracií a lidskostí. Po 10 letech mají někteří z přeživších pocit, že Norsko stále musí čelit ideologii, která poháněla a motivovala Breivika. „Krajně pravicové myšlenky, které útok inspirovaly, jsou stále hybnou silou extremistů u nás i v zahraničí,“ varovala tento týden norská zpravodajská služba (PST). Breivik podle PST inspiroval několik dalších násilných útoků během posledních 10 let — včetně útoků zaměřených na mešity v Christchurch na Novém Zélandu nebo v Oslu.

V úterý se na památníku Benjamina Hermansena objevil nápis „Breivik měl pravdu“. Hermansen byl zabit neonacisty v roce 2001 a jeho vražda byla označovaná jako „první rasistický zločin“ v Norsku.

Vzpomínáme

V Oslu dnes proběhla pietní akce k desátému výročí od Breivikových útoků. Dorazili přeživší i norský král Harald V. Vystoupila tu i předsedkyně norské vlády Erna Solberg, švédský premiér Stefan Löfven nebo generální tajemník NATO a tehdejší norský premiér Jens Stoltenberg. Ten vzkázal, že by země neměla zapomenout na to, že šlo o politicky motivovaný atentát. 

Po celé zemi se v poledne rozezněly zvony. Odpoledne se konala smuteční akce na ostrově Utøya. V sedm hodin večer odbijí zvony na radnici v Oslu, a to přesně 77krát — na počest každé oběti, která nepřežila Breivikova zabíjení. V Oslu se v tu dobu zastaví všechna veřejná doprava.

Nedaleko ostrova Utøya měl vzniknout památník. Dnes v 15:25 hodin odpoledne měl sluneční paprsek osvítit první ze 77 bronzových sloupků naproti ostrovu. Během následujících tří hodin a osmi minut mělo slunce ozářit každý ze sloupků a připomenout tak každého člověka, kterého zabil pravicový extremista Andersen Breivik. Ale na místě je zatím jen staveniště.

Památník, navržený tak, aby zachycoval prostřednictvím slunečního svitu přesnou délku útoku, tedy od výbuchu bomby v Oslu až po Breivikovo zatčení na ostrově Utøya, nebyl nakonec dokončen, a to především kvůli nesouhlasu obyvatel nedaleké malé vesnice. Ti se bojí, že by jim památník i návštěvy turistů neustále připomínaly i jejich trauma z tragické události. „Místní rodiny sledovaly, co se dělo před 10 lety,“ řekla Anne Gry Ruud, která tu žije. „Na tu dobu máme těžké vzpomínky. (...) Viděli jsme postřelené lidi. (…) Moji sousedé odpluli. Vzali si své čluny a zachránili některé z těch dětí. Také (s tím) nesouhlasí.“ Pro rodiče a pozůstalé je nedokončený památník neodpustitelným selháním.

„Jsme velmi zklamaní… Mnoho rodin i přeživších se zlobí,“ popisuje Lisbeth Kristin Roeyneland, jejíž dcera Synne byla při útoku zavražděná. Roeyneland nyní vede podpůrnou skupinu pro přeživší a pozůstalé. „Je velkým zklamáním, že tolik přeživších a rodin nemá takové místo, kam jít. Stále nemáme národní památník, který by připomínal to utrpení,“ řekl Sindre Lysoe, který přežil útoky a nyní je generálním tajemníkem mládežnického křídla Norské dělnické strany. Další přeživší Bjoern Magnus Ihler si myslí, že nepochopitelně dlouhá zpoždění způsobila zbytečnou bolest rodinám obětí. Srovnává situaci s památníkem 11. září v New Yorku, který byl slavnostně otevřen na 10. výročí.

Protože teenageři na Utøye pocházeli z různých míst Norska, po celé zemi se dají najít památníky, které je připomínají. V Oslu je od roku 2019 místo s tisícem železných růží, které má připomínat moře květin pokládaných Nory ve dnech následujících po tragédii. Na ostrově Utøya je zavěšený kovový prstenec se jménem každé oběti. Vzniklo tu také výukové centrum, obklopené 495 dřevěnými sloupky pro přeživší a 69 na památku obětí.

„Je hrozné, že Norsko ani 10 let po teroristickém útoku nemá oficiální pamětní místo poblíž Utøye,“ řekla Tonje Brenna, bývalá zástupkyně mládežnického křídla Norské dělnické strany a dnes lídryně krajské rady ve Vikenu, tedy v kraji, kde se nachází Utøya a Oslo. „Je to v ostrém kontrastu se skutečností, že mladí z Norské dělnické strany vytvořili na ostrově vlastní krásné, uctivé a ceněné pamětní místo,“ uvedla Brenna. „Mladí dokázali splnit úkol, který norská vláda nedokázala.“