Rekreanti zachránili z ostrova Utöya až 300 dětí

- Aktuality autor: red

Otto Lövik byl v těžké situaci. Musel se rozhodnout, koho z desítek mladých lidí, kteří prchali před střelami Nora Anderse Behringa Breivika, naloží do svého člunu a koho nechá na břehu. Sám o tom není schopen mluvit, ale jeho žena Wenche řekla, že Otto před sebou pořád vidí tváře těch, které na ostrově Utöya nechal.

Lövik zachránil 40 nebo 50 lidí. Ale Breivik střílel i na jeho člun, takže musel pryč. Než se s lodí obrátil, viděl těla mrtvých na hladině jezera. "Musel jsem se rozhodnout, koho vezmu na palubu a koho tam nechám. Koho bys vybrala ty?" ptal se manželky, když jí o páteční hrůze vyprávěl. 

Policisté a záchranáři dosud pátrají asi po pěti nezvěstných a hledají je na jezeře Tyrifjord, na němž dějiště masakru leží. Lövik byl mezi několika rekreanty, kteří přišli lidem na ostrově na pomoc. Odváželi je do kempu Utvika a vraceli se pro další. Těm které nemohli vzít na palubu, házeli aspoň záchranné vesty. Z ostrova Utöya se mnozí snažili zachránit skokem do vody. Kolem jsou ale silné proudy, které mohly plavce unést. 

Zachráněno bylo 200-300 dětí

Wenche Löviková sedí u svého stanu, od nějž je vidět břeh jezera. V pátek prý mnozí z kempu popadli vesty, deky a cokoli na zahřátí. "Dostalo se sem možná 200 až 300 dětí z Utöyi. Nevěděly, jestli nám mohou důvěřovat. Plakaly, třásly se, byly hysterické. Nakonec nám začaly věřit. Jedno z nich mne požádalo, jestli bych ho nemohla obejmout. Nedokážu si představit, kolik dalších lidí mohlo zemřít, kdyby se ty děti nedostaly sem," řekla Löviková. Její muž podobně jako mnozí ostatní, kdo děti evakuovali, o pátku odmítá mluvit. 

Agentura AP popsala jiný příběh. Devatenáctiletý Husajn Kázemí přijel do Norska před dvěma lety z Afghánistánu a požádal o azyl. Doma zažil velmi nebezpečné situace, ale to, co prožil na ostrově Utöya, překonalo vše. Díky tvrdé škole v Afghánistánu se dokáže smát i na nemocničním lůžku. Breivik ho postřelil do nohou a do paže.

V táboře byly stovky imigrantů nebo dětí přistěhovalců

V kempu pořádaném vládní Norskou dělnickou stranou bylo mnoho imigrantů nebo dětí z přistěhovaleckých rodin. Tábor se na ostrově koná pravidelně každý rok. Když Breivik začal střílet, skončil Kázemí právě fotbalový zápas, v němž hrál za vpravdě mezinárodní tým. Zástupce v něm měl Afghánistán, Gruzie, Turecko Irák, Srí Lanka, Somálsko a taky Libanon. 

Podle Husajna Breivik střílel bez ohledu na to, jak kdo vypadal nebo co měl na sobě. "Vypadal, že chce zabít všechny, že neušetří nikoho," řekl. Když uslyšel hluk, který se podobal ohňostroji, byl právě v jídelně. Ti, kdo si rychleji uvědomili, co se děje, už byli na zemi. "Lehl jsem si taky, ale nevěděl jsem proč," řekl. Pak uviděl střelce. Kolem něj padali zasažení lidé a on sám se připojil k těm, kdo se dali na útěk. Po deseti minutách zběsilého úprku lesem a naprosto vyčerpaní dorazili na skalnatý břeh. Ostatní najednou začali s hrůzou zírat na Kázemího. Breivik ho musel nejmíň jednou trefit, zřejmě už v jídelně. "Mé nohy byly zalité krví, ale já jsem si toho nevšiml. Chtěl jsem zůstat naživu," vypověděl. 

Dvě možnosti záchrany - skočit do vody nebo se schovat za skály

Nebyl ale čas, Breivik byl prchajícím v patách a ozývaly se další palebné dávky. Existovaly jenom dvě možnosti - vrhnout se do studené vody a přeplavat na pevninu vzdálenou asi 600 metrů, nebo se schovat za skály. Kázemí zkusil obojí. Nejdřív se přilepil na kamení, ale když se palba přiblížila k němu, skočil do vody. Plavat se nikdy neučil, okamžitě se napil vody, a tak se zachytil skaliska vyčnívajícího z vody, aby se neutopil. Breivik nepřestával střílet, kolem Kázemího přibývalo bezvládných těl a šedomodrá voda jezera začala červenat. Kázemí napočítal dvacítku mrtvých. On sám se snažil ležet v klidu, dokud střelec neobrátil pozornost tam, odkud se ozýval dívčí křik. Byla slyšet další palba a křik ustal. Asi za půl hodiny se ukázali policisté a Breivika zatkli. 

Kázemí se usmívá nezdolným úsměvem, avšak když s pomocí zdravé pravé ruky odhrne přikrývku, objeví se střelná zranění nad oběma koleny a na jednom kotníku. Škrábnutí má i na levé ruce. "Doktor říká, že budu zase chodit, ale dnes mne budou zase operovat. Jsem dost silný," věří si Afghánec. 

I přesto je Norsko lepším domovem než Afghánistán

Na otázku, zda teď nepovažuje Norsko za nebezpečnou zemi, odpovídá energicky, že ne. Doma, v Herátu, prý byl často v nebezpečných situacích a ani tam se nebál, že zemře. "Máte jenom jeden život a musíte ho žít se vším všudy, s dobrým i špatným. Vždy v něm bude obojí... vždy máte šanci přežít v nebezpečném prostředí a vždycky vás mohou zabít na místě považovaném za bezpečné. To je osud a tomu neuniknete," myslí si Kázemí.

Tagy: děti terorismus Norsko záchrana ostrov Utoya

Zdroje: ČTK