Minulý týden ve středu se prakticky celý den sněmovna zabývala novelou zákona o národních parcích. V parlamentu promluvil dokonce i Miloš Zeman, debata byla dlouhá, vleklá a plná věcných i méně věcných argumentů. Nešlo však "jen" o spor o národních parcích, ale ve skutečnosti i o naše hodnoty a vnímání přírody.

Pokud se stručně podíváme na to, v čem se liší senátní a sněmovní verze novely, najdeme několik zásadních bodů. Jedním z nich je, jak budou zaváděna tzv. klidová území, kam turisté nesmí. Sněmovní návrh dává možnost zavést tuto klidovou zónu kdekoliv, teoreticky třeba i na celém území parku, senát naopak chce, aby tento režim platil jen v lokalitách označených nově jako zóna přírodní nebo zóna přírodě blízká.

Sněmovní návrh počítá s tím, že rozložení zón a pásem se nesmí nejméně 15 let měnit, senát takové omezení ve svém návrhu nemá.

Celkově se v senátním návrhu dává větší volnost pro pohyb turistům, sněmovna naopak chce, aby se bezzásahové zóny dále rozrůstaly, výhledově by mohly zabrat i více než 50 procent rozlohy národních parků. Senát také nechce, aby do rozhodování obecních samospráv v parcích mluvili vědci, sněmovna jim naopak hlas ponechává.

K čemu jsou národní parky?

Celý spor nejlépe ilustruje debata ohledně účelu národních parků jako takového. Současný zákon i sněmovní novela říkají, že smyslem parku je ochrana přírody. Senátoři ale ve své novele zmiňují "udržitelný rozvoj územně samosprávných celků", tedy laicky řečeno obcí.

Právě v tomto bodě se střetávají dva přístupy k ochraně přírody, potažmo národním parkům. Senátoři (byť zdaleka ne všichni, jejich novela prošla senátem jen o dva hlasy) se domnívají, že by se kromě ochrany přírody mělo myslet také na obce, které v parcích leží a na jejich obyvatele. Není divu, že senátní návrh má velkou podporu starostů těchto obcí.

Poslanci společně s ochránci přírody a vědeckou obcí se naopak domnívají, že národní parky jsou místem, kam by měl člověk chodit co nejméně, má to být kus panenské přírody, který je lidskou činností nedotčen, protože právě v tom je jeho základní hodnota.

Kolem fundamentálního sporu o podstatě národních parků se nabalila celá řada argumentů a protiargumentů. Na jedné straně se strašilo tím, že přijetí senátní novely znamená konec národních parků, což řekl ministr životního prostředí Richard Brabec, nebo že se na Šumavě začnou stavět v chráněných oblastech sjezdovky a akvaparky.

Hnědý Mordor a život indiánů v rezervacích

Druhá strana zase argumentovala kůrovcovou kalamitou, Zeman mluvil dokonce o "hnědém Mordoru" a desertifikaci lesů. Podle něj by se nemělo zapomínat na lidi, kteří v parku žijí.

"Nechceme žádné lunaparky, aquaparky, golfová hřiště, developery, nechceme kácet stromy pro kšeft. Přejeme si jen plnohodnotně žít a pečovat o naše domovy. Nechceme ale žít život indiánů v rezervacích," uvedla v dopise rozeslaném médiím starostka šumavské obce Stožec Drahomíra Stanžovská s tím, že Brabec zastává jen stanoviska ekologických aktivistů.

Na podporu poslaneckého návrhu byla sepsána petice, v době projednávání demonstrovalo na podporu ochrany přírody několik stovek lidí na Malostranském náměstí.

Mezi člověkem a přírodou

Není ve skutečnost spor o národní parky sporem mezi člověkem a přírodou? Lze požadovat, aby národní parky plnily svou funkci ochrany přírody, ale zároveň umožňovaly rozvoj obcí? Ponechme teď stranou často zmiňovaný argument, že obce na Šumavě patří k nejbohatším v republice a národní parky jsou pro ně zdrojem příjmů z turistiky, a zamysleme se nad tím, zda je podobný požadavek legitimní.

Ti, kteří ho prosazují, se domnívají, že na prvním místě je člověk a příroda je jen jakýmsi doplňkem k jeho činnosti. Původní příroda podle nich nemá žádnou zásadní hodnotu, navíc sama sobě škodí například kůrovcem, takže člověk se tak jako tak o ní musí starat. Národní park je něčím, co se má vybudovat, postavit, zvelebovat a kam budou rádi jezdit lidé z okolí, jejichž zrak má spočinout na malebné krajině a ne nějakém pralese, podle některých navíc zdevastovaném kůrovcem.

Lidé, kteří trvale v národním parku nežijí, ale chtějí o něm rozhodovat, nenesou nijak důsledky svých rozhodnutí, proto jejich názor nemá žádnou platnost. "Chceme žít na Šumavě v přírodě krásné, zelené a zdravé. Chceme "jen" žít, ale chceme žít v poklidu a ne jako ve válečné zóně, kterou zde vytvořil svoji politikou ministr Brabec," píše dál ve svém dopise paní starostka Stanžovská.

Jak by hlasovala příroda?

Je to jeden, legitimní, pohled na věc. Lze se na to ale podívat i z jiného úhlu - nikoli z perspektivy estetiky, užitečnosti nebo využitelnosti, protože příroda prostě je taková, jaká je. Neexistuje tu pro člověka, nemá žádný účel nebo motiv, který by byl zaměřen na potřeby člověka.

Národní parky jsou z celorepublikového hlediska jen malým kouskem země, kde je pánem příroda a nikoliv Homo sapiens. Člověk potažmo stát prokáže svou vyspělost tím, že umožní existenci těchto lokalit. Otázka života obyvatel v těchto oblastech je jistě důležitá, ale v národních parcích by měl být člověk hostem a nikoliv pánem.

Požadavek na rozvoj obcí v rámci národního parku lze plnohodnotně naplnit jen obtížně, pokud přijmeme premisu, že by hlavní slovo měla mít v národním parku příroda. Rozhodovat o parcích by pak ale měla vědecká komunita a odborníci (neplést s aktivisty), nikoliv obecní úřady. Zní to možná nespravedlivě vůči místním obyvatelům, ale oni, pokud jim současný stav nevyhovuje, mají kam jít. Příroda, pokud ji - byť v dobré víře - začneme upravovat a měnit k obrazu svému, ztratí svůj původní charakter trvale a nevratně.

Z politického hlediska se zdá, že převáží názor poslanců, kteří, vyjma ODS a možná některých jednotlivců, hodlají podpořit sněmovní novelu a senátní návrh zamítnout. Prezident ho ovšem hodlá v takovém případě vetovat, takže se hlasování a s ním spojená debata bude opakovat. Možná je dobré položit si otázku, jak by hlasovala příroda, pokud by měla tu možnost. Odpověď je, myslím, jasná.