Boeing-747 vyrazil 21. prosince 1988 z londýnského letiště Heathrow v 18:25 - s pětadvacetiminutovým zpožděním. Poslední spojení s piloty bylo zaznamenáno v 18:58, o pár minut později už se však nezdařilo. Obří letadlo se roztrhlo následkem exploze ve výšce devíti a půl kilometru.

Na palubě v té době bylo 259 lidí - 243 cestujících a 16 členů posádky. Trosky letadla dopadly na obydlené čtvrti městečka Lockerbie, způsobily kráter dlouhý téměř 50 metrů a zabili dalších 11 lidí. Jednoho pasažéra našla prý skotská farmářka ještě živého, ale zemřel, než stačila sehnat pomoc. Podle zprávy patologů pak šanci na přežití možná mělo i několik dalších cestujících, pokud by byli bývali nalezeni dříve.

Ačkoliv v letadle seděli zástupci 21 různých národností, nejvíce (190) jich pocházelo z USA. Tragédie tedy byla považována za největší útok na Američany - až do osudného 11. září 2001.

Zemřelo například 35 studentů americké Syrakuské univerzity, kteří se vraceli domů na svátky po studijním pobytu v Británii, ze známých osobností pak CEO Volkswagen America James Fuller, Švéd Bernt Carlsson, komisař OSN pro Namibii, či britský rocker Paul Jeffreys a náměstek šéfa pobočky CIA v Bejrútu Matthew Gannon.

Pod troskami pak zahynulo osm dospělých obyvatel Lockerbie a tři děti; trojice těl se prý nikdy nenašla.

Piplavá práce a helsinské varování

Bomba vybuchla v zavazadlovém prostoru v přední části letadla, kde v kufru leželo rádio s kazetovým přehrávačem a trhavinou Semtex pocházející z Československa. Kriminalisté později identifikovali zbytky švýcarského časovače, který byl nastaven na výbuch nad mořem, které by spláchlo stopy. Kvůli zpoždění se však vše odehrálo nad pevninou.

Pátého prosince téhož roku na americkou ambasádu v Helsinkách telefonoval muž s arabským přízvukem a oznámil, že v brzké době dojde k výbuchu bomby nastražené palestinskými radikály v jednom z letadel přepravní společnosti Pan Am letícím z Frankfurtu.

Byly vytisknuty a rozeslány výstražné bulletiny a aerolinky Pan Am zpřísnily bezpečnostní opatření ohledně vyhledávání výbušnin. Ve Frankfurtu prý založený bulletin objevili až den po útoku, úřady navíc nakonec označily varování jako neopodstatněné a s tragédií nesouvisející. Pracovnice, která měla prohledávání zavazadel na starosti, se nicméně prý o semtexu dověděla až téměř o rok později. Společnost Pan Am také čelila kritice, že nechala ve stroji zavazadlo, které nebylo "spárováno" s žádným z cestujících.

Právě "rekonstrukce" osudného zavazadla ovšem byla pozoruhodná - tím spíš, že trosky letounu dopadly na plochu více než dvou tisíc čtverečních kilometrů.

Použitý typ bomby sice zpočátku ukazoval opravdu k palestinským teroristům, pak se však vynořily důkazy, které zavedly vyšetřovatele k Libyi. Například zbytky zmíněného časovače. Jednak bylo zjištěno, že několik desítek kusů zakoupili Libyjci, jednak stejný typ dříve identifikovali v bombě, kterou se Libyjci už předtím pokusili propašovat do letadla, ovšem neúspěšně. A další důležitý důkaz představovaly zbytky oděvu z osudného kufru, které odkazovaly k jisté maltské značce, jejíž prodejce promluvil o kupci s libyjským přízvukem a podal i jeho popis.

Počátkem 90. let bylo z útoku obviněno několik občanů Libye, mezi nimi i důstojník tamní tajné služby Abdelbaset al-Midžráhí. Ten byl v roce 2001 jako jediný odsouzen za bestiální útok na doživotí. Atentát měl podle oficiální verze znamenat odvetu za americké bombardování libyjských měst Tripolis a Benghází, které byly zase reakcí na útok v západoberlínském baru.

Kdo tahal za nitky?

Jenže s uzavřením vyšetřování spekulace neustaly. Jednak se přetřásala role tehdejší hlavy Libye, diktátora Muammara Kaddáfího. Po letech nátlaku a ekonomických sankcích uvalených na Libyi sice v roce 2004 nechal vyplatit pozůstalým obětí přes dvě a půl miliardy dolarů odškodného, podíl na činu a to, že se nejednalo o sólový čin Midžráhího, však nikdy neuznal. V roce 2014 se pak přetřásaly důkazy, jež pro změnu údajně ukazovaly na Íránce, pro něž měl být útok aktem pomsty za sestřelení dopravního letounu Iran Air.

A kontroverze provázela i konec života odsouzeného Midžráhího. Ten byl totiž roku 2009 propuštěn a mohl se vrátit do Libye, neboť trpěl posledním stádiem rakoviny prostaty. Podle lékařů mu zbývalo pár měsíců života. Rozhodnutí vzbudilo rozhořčení části pozůstalých obětí, nemálo Libyjců pak naopak vidělo bývalého agenta jako obětního beránka. On sám prý do smrti trval na své nevině. Zemřel v květnu 2012.