Marie Anna Angelika se narodila do uměleckého prostředí. Její otec byl malíř Joseph Johann Kauffmann, u jeho dcery se později rodové příjmení psalo spíše s jedním „n“ a křestní jméno s „c“. Joseph často cestoval za prací a dcera se u něj nejen vyučila, asistovala mu při zakázkách a už útlém mládí také nasávala uměleckou inspiraci nejen v rodném Švýcarsku, ale i v Rakousku a v Itálii.

Dívka navíc měla i talent na jazyky a kromě němčiny nakonec mluvila i italsky, francouzsky a anglicky. Ostatně právě v Anglii se později jako umělkyně výrazně prosadila.

A aby toho nebylo málo, disponovala Angelica i hudebním nadáním, takže se v mládí vážně rozhodovala mezi malířstvím a cestou operní pěvkyně. Malování zvítězilo, prý proto, že jistý kněz Angelice vykreslil operní prostředí v nepěkných barvách. Svou obtížnou volbu mezi plátny a hudbou nicméně o desítky let poté také namalovala.

Právě Itálie, kam se Angelica s otcem jako třináctiletá, po smrti matky, i přestěhovala, měla na mladou umělkyni velký vliv. A právě tam začala působit i jako profesionálka. Ve dvaceti se ve Florencii setkala s neoklasicistním malířstvím, což byl její pozdější styl. V Římě pak měla kořeny její orientace na Británii. V roce 1763 totiž vplula do tamní britské komunity.

Kauffmanová nicméně v Itálii pobyla ještě několik let. Stala se celkem populární a byla také oblíbenou portrétistkou britských návštěvníků. A právě kontakty s manželkou britského velvyslance, Lady Wentworthovou, se jí staly osudnými, neboť tato dáma mladou umělkyni v půli 60. let navrhla, aby ji doprovázela zpátky do Anglie. Kauffmanová souhlasila.

Úspěch v pracovním, průšvih v osobním životě

Její talent i známosti Lady Wentworthové ji později otevřely dveře do nejvyšších kruhů a v Británii nakonec strávila patnáct let. V novém působišti Angelicu ale vedle úspěchu čekalo i zklamání. Okouzlil ji totiž jistý hrabě Frederick de Horn a to tak, že se za něj v listopadu 1767 provdala. Za rok už byli od sebe.

Z milého Fredericka se totiž vyklubal podvodník a podle dobových údajů také bigamista, který měl mít už jednu manželku v Německu. Používal různá falešná jména i identity. Podle některých zdrojů mělo jít o nemanželského syna hraběte de Horn a služebné Christiny Brandtové a vyrostl ve šlechtické domácnosti. Své postavení si nicméně zřejmě značně přibarvil.

Kauffmanová se manžela - vejlupka nakonec zbavila. Nebylo to však zadarmo. Když však ona a její otec falešného šlechtice vyplatili, zmizel z ostrova i Angeličina života.

Oč Kauffmanové první roky pobytu na ostrově ublížily osobně, jí vynahradil kariérní úspěch. Kauffmanová také patřila mezi umělce, kteří stáli u zrodu Královské akademie umění. Prvním prezidentem organizace, jež funguje dodnes, byl ostatně malíř Joshua Reynolds, k němuž měla Kauffmanová blízko už od počátku svého pobytu v Británii. Mezi čtyřmi desítkami zakládajících umělců byly Kauffmanová a anglická malířka Mary Moserová jedinými ženami. Kauffmanová také vzápětí přispěla do sbírek čtveřicí svých děl a s akademií spolupracovala další dlouhá léta.

Počátkem 70. let malířka na pozvání vikomta Townshenda strávila také několik měsíců v Irsku, kde měla řadu zakázek mezi šlechtickými rodinami. Znala se i s lékařem a politikem Jeanem-Paulem Maratem, který žil toho času v Londýně a údajně spolu měli mít i poměr.

V roce 1773 se Kauffmanová měla podílet na výzdobě katedrály svatého Pavla, k tomu však nakonec nedošlo. Pikantérie se pak váže k půli 70. let, kdy malíř Nathaniel Hone vymaloval obraz, na němž karikoval Reynoldse i Kauffmanovou s odkazem na drby o jejich poměru.

Akademie obraz odmítla vystavit a vliv na to měla mít i Kauffmanová, pro níž byla malba zřejmě trapas. Prý pohrozila, že z výstavy stáhne své malby, pokud na nich bude Honeův obraz. Výbor akademie jí vyhověl.

Nejen portrétistka

Ačkoliv byla Kauffmanová úspěšnou portrétistkou v bohatých rodinách, považovala se hlavně za malířku obrazů s historickou a mytologickou tématikou. Což bylo pro umělkyně té  poněkud neobvyklé. Tento styl byl elitní záležitost. A člověk k ní potřeboval i slušné znalosti z historie, mytologie a anatomie lidského těla, což byl pro malířky problém i proto, že se oficiálně nemohly učit malovat pomocí nahých mužských modelů.

Historické malbě se v 18. století ženy věnovaly výjimečně, Angelica však k těm výjimkám patřila. | zdroj: Profimedia.cz

Jenže v Británii, i přes úsilí Královské akademie, historická malba tehdy moc nefrčela. I přes pěkně šlapající kariéru se tak Kauffmanová po letech rozhodla vrátit do Itálie, kde byla historická malba mnohem oblíbenější.

V roce 1781, po smrti svého nezdárného manžela, se malířa také znovu provdala. Tentokrát zvolila muže ze stejné branže - benátského malíře Antonia Zucchiho. Později žila a pracovala v Římě a do okruhu jejích přátel patřil například i spisovatel a dramatik Johann Wolfgang von Goethe.

V roce 1795 Kauffmanová podruhé ovdověla. Její poslední výstava se v londýnské akademii konala dva roky nato. Později už pracovala málo a když v roce 1807, krátce po svých 66. narozeninách, zemřela, vypravili jí v Římě velkolepý pohřeb.

Už tři roky poté vyšla její biografie, kterou napsal Giovanni Gherardo de Rossi. Ta také inspirovala viktoriánskou spisovatelku Anne Isabellu Thackeray Ritchieovou pro román Miss Angel, který vyšel v 70. letech 19. století.

V roce 2007 vzniklo Muzeum Angeliky Kauffmanové - v rakouském Schwarzenbergu, kde měl otec Kauffmanové své kořeny.