Jak milovníci zmrzliny vědí, jde o mimořádně kalorickou pochoutku. Což se vojákům, kteří potřebují v některých situacích rychle získat kalorie, hodilo. Je plná cukru, který dokáže v těle navodit až stavy lehké euforie, a dodá potřebnou energii.

Spojené státy ale vnímaly zmrzlinu jako všelék, nejen pro hochy z armády. Ve vojenském proviantu tak měla natolik významné postavení, že se v roce 1918 její "hrůzné absenci" v Evropě dokonce věnoval americký měsíčník s názvem The Ice Cream Review (ano, vycházel měsíčník zaměřený na zmrzlinu).

"V této zemi podává zmrzlinu pacientům každé zdravotnické zařízení a lékaři by už ani nevěděli, jak si bez ní poradit. Ale co naši ranění a nemocní chlapci ve Francii?" cituje magazín The Atlantic článek, který vyzýval vládu k tomu, aby zajistila dodávky zmrzliny vojákům bojujícím za oceánem.

Útěcha během hospodářské krize

Po válce její význam o něco klesl, do světel ramp se ale zmrzlina vrátila během krize a prohibice – něčím si lidé holt museli zpříjemňovat den. Propadli jí tak, že na konci dvacátých let konzumovali Američané téměř čtyři miliony litrů zmrzliny denně.

Svého vrcholu v roli "antidepresiva" dosáhla zmrzlina během druhé světové války, kdy její produkci Spojené státy rovnou zdvojnásobily. Patřila k americkému způsobu života, a vojákům tak měla připomínat domov bez ohledu na to, jak daleko od něj byli.

Plné helmy vanilkové zmrzliny

Malý zmrzlinový příběh je spojený i s legendárním potopením obří letadlové lodi USS Lexington v roce 1942 v Korálovém moři. Než vojáci opustili potápějící se loď, vlámali se do mrazáku a vyjedli všechny zásoby zmrzliny. Podle pozůstalých si ji nabírali do helem a neskočili přes palubu, dokud je neměli vylízané.  

Nabízí se otázka, jak to vše fungovalo v, mírně řečeno, nepříliš ideálních válečných podmínkách. Je to ale až nečekaně prosté – větší lodě měly své vlastní malé zmrzlinárny. A ty, které ji neměly, zásobovala speciální plovoucí továrna na zmrzlinu postavená v roce 1945.

Plovoucí výrobna zmrzliny

Pentagon vyšla její stavba na zhruba milion dolarů. Dokázala vyrobit 40 litrů zmrzliny každých sedm minut a sklad měla nacpaný téměř k prasknutí již hotovými nanuky. Plavila se Pacifikem a rozvážela zmrzlinu na místa, kde by jinak vojáci museli trpět bez možnosti mrazivého doteku amerického snu.

Malé továrny na výrobu zmrzliny vznikaly i v předních liniích a jejich zaměstnanci nosili vojákům kartony s nanuky až do zákopů.

Ti, kdo po zmrzlině toužili, ale neměli se k ní jak dostat, vymýšleli různé způsoby, jak si ji v náročných podmínkách vyrobit. U letectva se osvědčilo například pověšení mísy s pudingem do prostoru střelce. Ve výšce puding zmrzl a otřesy kulometu a vibrace motoru ho řádně naklepaly a provzdušnily, takže po přistání šel krásně nabírat lžící…

Vojáci bojující na zemi zase v přilbách míchali sníh s rozdrcenými tabulkami čokolády a vyráběli tak improvizovaný čokoládový sorbet.

Povinně alespoň třikrát týdně

Na zmrzlinu si armáda sáhnout nenechala. Když se během války v Koreji jeden z generálů rozčiloval, proč místo ní vojáci na zlepšení morálky nedostávají americké pivo, odpověď z Pentagonu ho jistě překvapila. Zazněl totiž naopak rozkaz, že vojáci musí dostávat zmrzlinu nejméně třikrát týdně.

Energetické tyčinky by zcela jistě byly praktičtější, pohodlnější a levnější řešení, ale co chcete po zemi, v níž zmrzlina byla jedno z prvních amerických jídel, které dostávali přistěhovalci po příjezdu na Ellis Island? Někde se holt vítá chlebem a solí, jinde zmrzlinovým sendvičem…