20. březen se jako den vrabců (World Sparrow Day) nepřipomíná dlouho, byl zaveden teprve v roce 2010 organizací Nature Forever Society a jeho účelem je upozornit na postupné mizení tohoto dříve zcela běžně rozšířeného zvířátka. 

Krásně to lze sledovat i v České republice. Mnozí lidé, především ti žijící na vesnici, si toho jistě stačili v posledních letech všimnou sami. Ještě na konci 20. století se v okolí lidských příbytků proháněla nesčetná hejna štěbetajících ptáčků zobajících všechno kolem sebe. Dnes už jsou taková mračna vrabců ale spíše vzácnou výjimkou a na některých místech jsou dnes ptáci doslova vzácností. Čím to je?

Abychom dokázali pořádně pochopit situaci vrabců musíme se vrátit hodně daleko do minulost. Kamsi do období, kdy se lidstvo přestalo spoléhat na lov a sběr potravy a začalo se zemědělstvím.

Právě s lidským hospodařením je totiž život vrabců neodmyslitelně spjat. Dnešní vrabci nejsou tak docela divoká zvířata, ostatně ne nadarmo se nejrozšířenější druh jmenuje přímo vrabec domácí. Dnes už ani netušíme, jaké bylo původní přirozené prostředí, ve kterém tito ptáčci žili, než se stali nedílnou součástí lidské civilizace. 

Vrabčí historie

Podle některých teorií jsou vrabci původem ze Středomoří, jiné mluví naopak o Střední Asii, nebo Arabském poloostrově. Ať už je jejich původ jakýkoliv, tak je jisté, že se s rozvojem zemědělství postupně dostali do drtivé většiny Evropy a Asie. Uměle pak byli lidmi zataženi i do Ameriky, Afriky a Austrálie. 

Hojnost vrabců tak odráží právě způsob lidského hospodaření. Například v sedláckých dobách malých políček, kdy vesnice žily různou hospodářskou zvěří a neexistovaly motorové farmářské stroje, se vrabcům pochopitelně nadmíru dařilo. 

V českých zemích se v 18. století stala obří hejna malých ptáčků noční můrou všech sedláků. Sama Marie Terezie tehdy vydala pro nás dnes poněkud úsměvný patent o hubení vrabců, aby zařídila větší úrodu obilí. Poddaní tak byli povinni odevzdávat úředníkům určitý počet vrabčích hlav, jinak jim hrozila pokuta.

Mnozí si jistě v tomto duchu vzpomenout i na podobný případ z Číny z období vlády komunistického diktátora Mao Ce-tunga. Známá "Kampaň proti čtyřem škůdcům" zahrnovala především boj s vrabci a museli se jí účastnit všichni Číňané starší pěti let. 

Dobová čínská propaganda k likvidaci vrabců | zdroj: theworldofchinese.com

Masovým davům se dařilo likvidovat vrabce hlavně díky tomu, že malí ptáčci nejsou příliš vytrvalými letci. Stačilo tak dělat na zemi extrémní hluk a po nějaké době pak vyděšení a unavení vrabci sami padali k zemi. Číňané tak během dvou let populaci vrabců prakticky zlikvidovali. To se jim nakonec ale šeredně vymstilo, následně totiž v Číně došlo k extrémnímu přemnožení škodného hmyzu, který do té doby drželi na uzdě právě vrabci.  

Pokrok není pro vrabce

Technický pokrok ptáčkům evidentně nepřeje. Již za první republiky zaznamenal český zoolog Jiří Baum pokles populace vrabců v Praze. Důvodem byl postupný odklon od koňské dopravy a pořádný nástup automobilů. Nepřítomnost koní totiž znamenala i nepřítomnost jejich trusu, z kterého ptáci ve velkém vyzobávají nestrávená semínka (odtud také staré lidové přirovnání, že někdo po něčem jde "jako vrabčák po koňském koblížku").

Podmínky 21. století pak vrabcům nepřejí už vůbec. Nedá se tu mluvit o nějakém jednom konkrétním důvodu, proč jsou ptáci na ústupu. Je to spíše celá řada dílčích problémů.

Celková proměna vesnic v posledních desetiletích vrabcům rozhodně není nakloněna. Z venkova pozvolna mizí i lidský život a dnes již neplatí, že každý vesnický dům má nějaké to vlastní zvíře - třeba jen pár slepic, u kterých by se mohli vrabci nazobat. 

Výrazně se změnil i přístup k zemědělství. Místo menších políček tu máme obrovské lány. Vymizely tak remízky a meze, ve kterých mohla drobnější zvěř hledat ukrýt. To ostatně není případ jen vrabců, ale často diskutovaný širší problém týkající se dalších volně žijících zvířat.

Zemědělské stroje dnes rovněž pracují výrazně efektivněji než lidští nádeníci s cepy a i skladování a převážení zásob je na jiné úrovni. Na vrabce venku na polích, cestách a v okolí stodol tak nezbývá tolik zobání, jako tomu bylo dříve. 

Ve velkých městech pak nemusí ptáci nacházet pořádná útočiště. Ostatně nedostatek zeleně v metropolích je opět často diskutovaným obecným problémem.

Co přesně bude s vrabci dál, se dá pouze těžko odhadovat. Jistě nevymizí úplně, ač jejich počty se nejspíše budou nadále výrazně snižovat. Část si jich ale vždycky poradí i v dnešním světě a úkryt i s něčím do zobáku si obstará. Nad některými důvody jejich postupného mizení bychom se ale měli pořádně zamyslet. U některých věcí, které nepřejí životu vrabců, se totiž můžeme časem dozvědět, že příliš nepřejí ani tomu našemu.