Nedívejte se na televizní pohádky! 

Hodně lidí tvrdí, že se rádi dívají na vánoční pohádky. A že si u toho výborně odpočinou. Nevěřte jim, lžou! Jediné, čeho sledováním pohádek docílíte, bude údiv, jak jste mohli být v dětství tak - slušně řečeno - naivní.

U tradiční Popelky zjistíte, že kdyby hlavní hrdinku nepotkala náhoda v podobě tří oříšků, otročí u své macechy dodnes. Jeden by se mohl s jejím pracovním nasazením plně identifikovat. Jenže nás tři oříšky nikdy nepotkají, takže vítej, deprese!

Ještě víc člověka rozčílí Princ a večernice. Zatímco charismatický Mrakomor bojuje o Večernici všemi dostupnými prostředky, zženštilý šlechtic nakonec vítězí díky svým polomafiánským vazbám na pány přírodních živlů. Které mimochodem získal do přízně tím, že jim ospalý během jedné noci věnoval všechny své sestry.

Nejděsivější přízrak vánočních filmů se ale skrývá pod úsměvem Kevina ze Sám doma. Rozmazlený fracek sadisticky terorizuje dvojici chudých mužů, kteří se snaží svoji špatnou životní situaci vylepšit drobnými vloupačkami do honosných domů na bohatém předměstí. Zmrzačení zlodějíčci končí ve vězení, zatímco Kevin, který zjevně trpí psychopatickými sklony a kleptomanií (s tátovou kreditkou), slaví vítězství.

Televizi se raději vyhýbejte širokým obloukem. Naše životní zkušenosti jsou totiž s imaginárním světem filmů v naprostém rozporu, což si o Vánocích připomínat opravdu nemusíme. 

Boží chod vánoční

Z lékařského hlediska nedávají Vánoce smysl. Objem žaludku u průměrného člověka má jeden až dva litry. Možná je to skutečně boží zázrak, nebo gastronomické harakiri, ale během Vánoc se do vás vejde klidně pětinásobek. A možná i víc.

I když se na bohatou vánoční tabuli pějí ódy, podrobnější pohled odhalí jednu nástrahu za druhou.

Slovo cukroví je od slova cukr. V malém množství ho lidské tělo jakž takž zpracuje. Dokonce vyvolává euforické a lehce povzbuzující účinky. Ale stejně jako u drog platí, že všeho moc škodí. A když peče celá rodina, je zle. Na konci svátků se intoxikováni cukrem přistihnete při konverzaci s odpadkovým košem, kdo z vás letos pozřel víc tun cukroví.

Pak tu máme kapra. Když ho příroda vymýšlela, držela se jedné zásady: aby měl co nejvíc mrňavých kostí. Za svou smrt se kapři mstí tím, že nám působí neurózy z mnohahodinového pátrání po kostičkách. Jeden u toho zdárně zapomene i na skutečnost, že ta ryba vlastně není vůbec chutná.

Jediným způsobem, jak se vyhnout hrůze vánoční tabule, je oznámit smutnou zdravotní diagnózu, která se týká vašeho žlučníku, a s díky většinu věcí odmítnout. Jinak si žlučník zničíte doopravdy.

Dárky jako intervence nekvusu do vašeho soukromí

Když se odstěhujete od rodičů, máte pocit, že si konečně vybudujete svůj vlastní svět. Vánoce jsou způsob, jak se vám do něj mohou příbuzní zase vrátit. A pokud máte děti, tak příjemnou soustrast.

U dárků platí jedno zlaté pravidlo: Nejlepší dárky jsou ty, co dáváte ostatním. Zaprvé jste splnili povinnost, to vždycky potěší. Za druhé se vám vybaví adrenalinová honba za dárky v džungli obchodních center, takže vás oblaží pocity podobné těm, které mívají lovci při pohledu na medvědí kůži vystavenou v ložnici. A zatřetí, máte vkus. Na rozdíl od ostatních.

Zato dostávat dárky je tragédie. To, co se ocitá pod stromkem, je estetický zločin. Ale poděkovat za to musíte, stejně jako odpovídat na otázky, jak s danou věcí naložíte a navíc počítat s kontrolou svého slibu v blíže nespecifikované budoucnosti. Se slzou na víčku potom jen hledíte na vámi darované poklady, které byly oceněny lakonickým odsunutím pod židli, nebo slovy: "To je hezký obal, to bude nějaká chytrá knížka".

Během rozdávání dárků myslete na Prince z pohádky o Večernici. Dary lidi zavazují. Třeba se vám budou utužené rodinné vazby v budoucnu hodit.

50 odstínů pekla rodinného setkání

Jednou z oblíbených metod detektivního výslechu je hra na dobrého a zlého. Jeden vás utěšuje, druhý do vás pálí zákeřné otázky. Příbuzný představuje podivuhodnou symbiózu obou schopností. Máte ho rádi, on vás také, ale reje do vás uštěpačnými otázkami, co že jste dělali celý rok, jak se daří v práci, co děvčata, děti, škola, bydlení, život.

Nemyslí to zle, i když vás občas popíchne připomínkou něčeho nepříjemného z minulosti a výslech pokračuje. Problém je, že takových výslechů vás čeká celá řada. Ale nejhorší na tom, že se dřív nebo později přistihnete, že jste na tu hru přistoupili. 

Pokud vás napadlo vyvléct se z rutiny bezobsažných výslechů nahozením nějakého abstraktnějšího společenského tématu, tak se okamžitě vzpamatujte. Toto jsou vaši příbuzní, ne kamarádi. Nejsou to lidé, které jste si vybrali na základě sdílení podobných hodnot a názorů. Máte před sebou vzorek celé společnosti. Tak se raději zeptejte, jak jim to jde v práci a co děti. Nebudete litovat.

A vzhledem k množství cukrů a cholesterolu ve vašem krevním oběhu si tím, že se vyhnete emocionálnímu rozhořčení, možná i zachráníte vlastní život.

Dekorace beze smyslu

Jistě, symbolika Vánoc je bizarní. Někdo si doma pověsí jmelí, někteří dokonce preferují tohoto parazita obarvit dozlatova a navrhují partnerovi se pod ním líbat. Jak se říká, proti gustu...

A co betlém, máte ho? Onen chlívek, ve kterém pár slaví narození dítěte. Muž má zahloubaný výraz, protože se svou ženou vlastně ještě nikdy nespal. Ona zas tvrdí, že je pořád panna. V každém případě nemusíte na večer shánět film od Davida Lynche, takový příběh by nevymyslel ani on.

Zato vánoční ozdoby nemají žádný hlubší smysl, jen jsou kýčovité a zdraví škodlivé. Takže je nekomentujte, nesahejte na ně a ideálně se jim úplně vyhýbejte. 

Hlavní rada na závěr: Nestěžujte si na Vánoce!

Prostě se s tím smiřte. Dnes jsou Vánoce nekřesťanský svátek, který dělá obchodům snové marže. Vánoce jsou poslední výspou křesťanství v naší ateistické společnosti. Vánoce jsou plné nepochopitelných podivností, před nimiž není úniku.

V každém případě si ale jakýkoli negativní názor na Vánoce nechte pro sebe! Nebudete totiž vůbec originální.  Naopak se k vám kdekdo v kritice rád přidá, a to vážně nechcete. Představte si, kdyby to byla babička. A začala vám vyprávět, jak Vánoce nikdy neměla ráda. Vždycky musela péct tuny cukroví, které nikdo nakonec nesní. Že nad jejími dárky pro vnoučata ohrnují rodiče nos a děsí se světélkujících autíček pípajících kilometry daleko. A co hůř, nikdy se jí nelíbily dárky, co dostává, natož setkání celé rodiny v malém prostoru bez možnosti úniku...

Tohle byste přece vědět nechtěli. Přiznejme si, že jakákoli kritika je jen módním pozérstvím, a že Vánoce v nitru duše milujete. Ale neříkejte to nahlas, nikdo by vám nevěřil.