Hned v úvodu se terčem posměchu stala Česká televize, protože nezvládla zajistit přímý přenos a celý ceremoniál se tak zpozdil. Do veselí na sociálních sítích se hbitě připojil i Český rozhlas, který s potměšilou poznámkou „Špatný obraz? Poslouchejte přenos Českého rozhlasu“.

Pak přednesl Miloš Zeman projev. Byl to celkem standardní proslov bez větších výlevů, na prezidentovi byla znát únava z cesty do Asie a možná i zhoršujícího se zdravotního stavu. Jediný "zemanovský výrok" byl ten o "špíně této země", jež označuje české vojáky v Afghánistánu za žoldáky. Buď jak buď, právě k české účasti v zahraničních misích a spojenectví s NATO se málokdo z našich politiků umí vyjádřit tak jasně a razantně jako Zeman.

Spory vyvolávají jména vyznamenaných. Robert Fico je významný a úspěšný politik z naší sousedské země, stejně jako Franz Vranitzky. Když Zeman přirovnal k Fica k Churchillovi, samozřejmě poněkud přestřelil, stejně jako když se k němu přirovnává sám.

Víme, že Churchill je Zemanovým vzorem, a zdá se, že je tomu tak kvůli schopnosti do vysokého věku fungovat navzdory zdatnému popíjení alkoholu, díky razantním bonmotům, které by rád metal i Zeman a schopnosti politického comebacku, který se Zemanovi nakonec také povedl. Světově je ale Churchill uznáván spíš pro svůj postup v druhé světové válce – a takovou historickou příležitost Zeman ani Fico neměli a doufejme, že mít nebudou.

Nakonec vzbudilo největší ohlas ocenění režiséra Roberta Sedláčka. Ani tak kvůli němu samému, to jsme si odbyli již minulý týden, kdy jméno prosáklo na veřejnost, ale proto, že Sedláček si v rozporu se zvyklostmi nevzal smoking, ale přišel ve své oblíbené mikině. Leckdo to pokládá za zločin. Prezidentovi to zjevně nevadilo a se smíchem mu vyznamenání připnul.

Přístup Zemanových a Sedláčkových kritiků se tak dá shrnout nelogickou posloupností – Zeman se neuznává, vyznamenání od něj nepřijímá. Ale pokud přece, má člověk důstojně přijít v obleku, jak se sluší a patří. Hlavně žádné výtržnosti.

A k vyznamenávání přátel a známých: to patří k tradici a kritizováni za to byli i Klaus a Havel. Historik Petr Zídek ostatně připomněl zajímavou historickou souvislost:  "Kam se Zeman hrabe na Edvarda Beneše, který vyznamenal vlastní ženu za "její vynikající spolupráci a neúnavnou podporu veškeré činnosti prezidenta dr. Edvarda Beneše v boji za osvobození vlasti". Stalo se 8. dubna 1948."