Závody mezi Sovětský svazem a Západem se v epoše studené války odehrávaly nejen ve zbrojení a v letech do vesmíru. Jednou z disciplín bylo také nadzvukové civilní letectví. A v ní zpočátku vítězil Sovětský svaz.

Sovětský supersonik Tu-144 vzlétl o dva měsíce dříve než francouzsko-britský soupeř Concorde – 31. prosince 1968. Jako první také překonal nadzvukovou rychlost a před svým konkurentem dosáhl i kýžené hranice rychlosti Mach 2 (dvojnásobku rychlosti zvuku).

Šestadvacátého května 1970, tedy před padesáti lety, letěl futuristický stroj s křídlem ve tvaru delta a pohyblivým nosem ve výšce 16 300 metrů rychlostí 2 150 kilometrů za hodinu. (Později dokonce dosáhl rychlosti 2430 kilometrů v hodině.)

Lunochod vám neprodáme, ale…

V šedesátých letech minulého století bylo mnoho leteckých expertů přesvědčeno, že budoucnost dopravního letectví patří nadzvukovým strojům.

Kromě konstrukční kanceláře Alexeje Tupoleva a konsorcia Aérospatiale-British Aircraft, které stálo za Concorde, o dopravní supersonik usiloval také Boeing. Americká korporace však svůj projekt odpískala a zaměřila se na vývoj velkokapacitního letounu.

Sovětští komunisté, povzbuzení počátečními úspěchy, prosadili počátkem roku 1971 do závěrů sjezdu své strany plán, podle něhož měl být Tu-144 do konce pětiletky (roku 1975) nasazen na linkový provoz.

Optimismus sovětského vedení neznal mezí. A tak si sovětská firma Aviaexport v únoru 1971 koupila v prestižním americkém magazínu Aviation Week and Space Technology dvě stránky, na které umístila inzerát s vyobrazením své technologické chlouby a textem: "The Lunokhod is not for sale, the TU-144... Yes!" ("Lunochod – robotické vozítko vyslané Sověty na Měsíc – není na prodej, ale Tu-144… ano! ")

Není všechno zlato, co se třpytí

Tohle rčení se dalo vztáhnout i na sovětskou chloubu. Tupolev překonával Concorde nejen v rychlosti a počtu cestujících, ale také – ve spotřebě paliva, v hlučnosti motorů anebo vibracích.

První vážnou trhlinou na pověsti supersoniku však byla až havárie na pařížském aerosalonu v roce 1973. Při předváděcím letu u letiště Le Bourget vybíral pilot prudké klesání a konstrukce letounu nevydržela přetížení. Tupolev se před zraky 200 tisíc zděšených diváků rozlomil a v jeho troskách zahynulo 14 lidí.

Práce na projektu nicméně pokračovaly. Na překážku jim nebylo ani to, že v celém Sovětském svazu nežili lidé, kteří si mohli dovolit zaplatit cenu letenky pokrývající náklady na provoz a údržbu nadzvukového letounu.

Tu-144 podle závěrů sjezdu začalo létat koncem roku 1975 na lince mezi Moskvou a Alma-Atou. Vozilo náklad a poštu, teprve od podzimu 1977 také pasažéry. Avšak jen jednou týdně a pouhých šest měsíců.

zdroj: YouTube

Další ránu, tentokrát definitivní K.O., dostal projekt sovětského supersoniku v květnu 1978. Tehdy během nouzového přistání při zkušebním letu zahynuli dva členové posádky.

Letecký úřad poté další lety s pasažéry zakázal. A zákaz už neodvolal.

Túčka s lidmi nelétala, ale plán byl splněn

Výroba Tu-144 však paradoxně pokračovala podle plánu (ten se v Sovětském svazu prostě splnit musel), a to až do roku 1985. Celkem bylo postaveno 16 letadel.

Aeroflot, který byl jediným provozovatelem Tu-144, přitom stihl vypravit pouhých 55 pravidelných letů a dvojnásobkem rychlosti zvuku přepravit jen 3284 cestujících, kteří si často stěžovali na hluk a vibrace.

Králem nadzvukového létání se tak stal letoun Concorde. Letělo jím o tři řády víc pasažérů než Tu-144.

Avšak ani Concorde se nedá pokládat za kdovíjak úspěšný projekt. Letounů se vyrobilo jen 14. Provozovaly je pouze státní aerolinky Air France a British Airways. Další společnosti o něj neměly zájem – pro náročnou údržbu i omezené použití. Kvůli aerodynamickému třesku nebylo možné stroje provozovat pro lety nad pevninou.

Labutí písní se pro Concorde stala nehoda v roce 2000. Při startu z letiště Charlese de Gaulla u Paříže najel letoun na kovovou lamelu, která odpadla z letounu rolujícího před ním. Lamela roztrhla pneumatiku a kusy gumy prorazily nádrž. Letoun začal hořet a zřítil se. Při havárii zahynulo 109 lidi na palubě a čtyři lidé přišli o život na zemi.

Concorde se s vyztuženými nádržemi ještě vrátil. Pro malý zájem cestujících však brzy skončil.

Havárie Tu-144 a Concorde, jejichž místa jsou od sebe vzdálena necelých pět kilometrů, tak podivně propojily osudy dvou legend dopravního letectví.