Langley měl všechno, co bratrům Wrightovým chybělo – vysokoškolské vzdělání, znalosti aerodynamiky (i když tehdy byly z dnešního pohledu docela skromné) od prvních průkopníků letectví, mezi něž patřil i německý konstruktér Otto Lillienthal, tým na slovo vzatých odborníků, a hlavně měl potřebné finanční prostředky. Navíc byl ředitelem Smithsonova Institutu, americké bašty vědy a techniky. A tak se čekalo, že to bude právě on, kdo postaví první řiditelný létající stroj. Jenže to byli pánové Wilbur a Orville, výrobci kol z městečka Dayton v Ohiu, kdo první zažili euforii z létání.

Život jim změnila dětská hračka

Zájem o létání v bratrech Wrightových probudila jednoduchá hračka, kterou jim v roce 1878 přinesl otec Milton Wright. Šlo o kousek bambusu s papírovým "rotorem" poháněným gumičkou. Chlapci byli z dárku nadšení. "Místo aby hned spadla na zem, jak jsme čekali, přeletěla místnost, až narazila do stropu a chvíli tam poletovala, než konečně spadla na zem," vzpomínali později.

Další impulz přišel o 18 let později, kdy se právě Langleymu, jejich budoucímu rivalovi, podařilo dostat do vzduchu létající stroj těžší než vzduch s parním pohonem. Vzbudilo to pozornost dokonce na ministerstvu obrany, které Langleymu poskytlo štědrý grant ve výši 50 tisíc dolarů (dnes by to bylo v přepočtu téměř 1,5 milionu dolarů), aby zkonstruoval řiditelné letadlo. Langley se obklopil nejlepšími odborníky. Chtěl uspět, chtěl se proslavit, chtěl se stát nechutně bohatým.

Bratři Wrightové žádnou takovou podporu ani pozornost neměli. Zato měli šikovné ruce a sen, že jejich vynález změní lidstvo. Kupředu je poháněla myšlenka. A to jim k úspěchu stačilo. Nebylo to ale zadarmo. Postavit létající stroj je věda.

"I tak jednoduchá věc, jako je křídlo, může obsahovat tisíce kombinací," vzpomínal Orville na dlouhé hodiny, kdy v aerodynamickém tunelu, který si sami postavili v dílně svého obchodu s koly, zkoušeli na 200 modelů křídel s různým tvarem a zakřivením.

Na základě výpočtů pak v roce 1902 vyrobili kluzák a zamířili na větrné páně Kill Devil Hills nedaleko městečka Kitty Hawk v Severní Karolíně, aby vyzkoušeli jeho letuschopnost. Pro hrstku místních usedlíků byl pohled na dva dospělé muže, kteří si pouštěli obří draky, jistě nevídaným zpestřením.

Úspěch přichází bez fanfár a bouřlivých ovací

7. prosince 1903 se na břehu řeky Potomac v americké metropoli Washington mačkaly tisíce zvědavců a sledovaly hausbót s katapultem, který měl Langleyho řiditelný létající stroj Aerodrom vymrštit do vzduchu k jeho historickému letu. Na palubě byl zkušební pilot Charles M. Manly.

Na nebi zaplály ohňostroje a novináři zamířili objektivy na Aerodrom, připravení zvěčnit vzácný okamžik. Když byl stroj konečně vypuštěn, vznesl se do vzduchu poháněný parním strojem... a o několik vteřin později se zřítil do Potomacu jako pytel cementu. Langley pokus zopakoval ještě druhý den, ale se stejným výsledkem. Zdrcený vědátor nad projektem řiditelného létajícího stroje zlomil hůl.

O týden později se i bratři Wrightové v Kill Devil Hills chystali k prvnímu letu. Na rozdíl od Langleyho, který dal přednost bezvětří, se rozhodli svůj stroj Flyer I. vypustit proti silnému větru, aby tak získali lepší vztlak. Ještě si hodili mincí o to, kdo bude pilotovat. Panna nebo orel, vítězem byl Wilbur. Flyer I. se ale zřítil a poškodilo se několik součástek.

O tři dny později, 17. prosince 1903, to bratři zkusili znovu. Když si Orville lehl na spodní křídlo, cítil, jak se konstrukce chvěje pod poryvy silného větru jako neklidný kůň. Konečně v 10:35 se to stalo – Flyer I. se vznesl do vzduchu a uletěl celých 36,5 metru. Dokázali to! Bratři rychle zjistili, že létání je vysoce návykové, a vzlétli ještě třikrát. Poslední let patřil Wilburovi, který za 59 vteřin uletěl 260 metrů, než ho k zemi srazil vítr. Úspěch bratrů Wrightů byl o to větší, že to dokázali bez publicity, bez týmu odborníků a bez grantu, jen s penězi, které našetřili z prodeje kol.

Autorka je externí spolupracovnice redakce Dominika Eliášová