Slušný člověk se přece nemá čeho bát. Státní zástupci chtějí odposlechy bez povolení soudu

MAGAZÍN - Magazín autor: red

Jednou to přijít muselo: Státní zástupci chtějí, aby mohli odposlouchávat občany Česka i bez povolení soudu. A ministerstvo spravedlnosti jim jde na ruku. Jak píše server Aktuálně.cz, v některých výjimečných případech, jako je terorismus či organizovaná drogová kriminalita, by si policie se souhlasem státního zástupce mohla odposlechy zapínat a vypínat, jak by se jí zlíbilo. Je to nápad stejně nebezpečný, jako je pro současnou atmosféru ve státním zastupitelství příznačný, píše Robert Malecký na webu Hlídací pes.

Ilustrační snímek

Ilustrační snímek,zdroj: Pixabay

Nejprve k samotnému návrhu. Prolomení soukromého hovoru odposlechem je samozřejmě zásahem do základních lidských práv. Požívá proto speciální ochrany.

V právním státě je tato ochrana na ústavní úrovni a je vybalancována známým systémem brzd a protiváh mezi mocí exekutivní a soudní. V prosté řeči právě zde hledejme důvod, proč návrh na povolení odposlechu schvaluje soud.

Pokud by státní zástupci s návrhem uspěli, prolomení základních občanských práv by zůstalo výhradně v rukou exekutivy. Kam státní zastupitelství přirozeně patří, i kdyby se to některým vedoucím státním zástupcům nelíbilo (jako že taky nelíbí).

Návrh prolomit základní lidská práva a sebrat spolurozhodování o nich z rukou justice je vážným narušením principu dělby moci. A tedy útokem na základní pilíř právního státu.

Tolik stručný úvod. Nyní k jednotlivostem.

Zakopat se na ztracené vartě

Napsali jsme, že jednou to přijít muselo. Atmosféra ve státním zastupitelství vysvětluje, proč právě teď.

Vedoucí státní zástupci (jako spoluautor návrhu je jmenováno Nejvyšší státní zastupitelství v čele s Pavlem Zemanem) dobře vědí, že mají více méně poslední šanci ohřát se na vlně protikorupční revoluce z doby před pěti, šesti lety.

Kauzy, se kterými obě vrchní státní zastupitelství spojila zmíněný boj, se buď vlečou, nebo rovnou hroutí. Nagyová-Nečas – pravomocné podmínky, čili blamáž. David Rath, z něhož krabice od vína učinila symbol snadno ulovené velké ryby, se úspěšně procedurálně brání.

Kauzy kolem Ivo Rittiga postupně nepravomocně padají pod stůl, aktuálně státní zástupci utrpěli další blamáž ve snaze zprocesnit odposlechy z jiných kauz.

Pokud bychom žili v zemi, kde jsou vedoucí státní zástupci posuzováni úspěchy těchto velkých kauz, když už takové zdání vyvolali, dávno by šéf soustavy musel sáhnout k personálním změnám. Nestalo se, vidíme zoufalou snahu zakopat se na baštách protikorupčního boje a vytřískat z ještě jakž takž příznivé situace munici pro vleklou zákopovou válku.

Sem přesně patří návrh na zisk pravomoci nenechat si do odposlechů mluvit soudci.

Argumentační klamy ministerstva

Příznačné je, jak rétoriku státních zástupců kopíruje zmíněný text na serveru Aktuálně. Redaktor, doufejme ve slepé nevědomosti či naivitě, píše:

"Obstarat si souhlas se sledováním, odposlechy či domovní prohlídkou není otázka chvíle. Návrh je nutné doručit na soud, ten ho musí zpracovat a vydat povolení."

Čili předně: Nemusí. Soud žádné povolení vydat nemusí, v tom je právě jeho úloha. Pozoruhodná je i první část argumentace, která vyvolává dojem, že soudní povolení je jakási formalita, která statečné státní zástupce a policisty pouze zdržuje od jejich záslužné práce. Sem se hodí známá odstrašující slova bývalého policejního prezidenta Jiřího Koláře, že ho počet nařízených odposlechů neznepokojuje, protože kdo nic nespáchal, nemá se čeho bát.

Pokračujme s mluvčím resortu spravedlnosti Vladimírem Řepkou: "V některých případech, jako je terorismus, ale i v případě jiných zvlášť závažných trestných činů, je třeba jednat velice rychle a může to být otázka minut či hodin. Celý administrativní proces získání povolení soudce přitom přece jen určitý čas vyžaduje."

Argumentační klam se schovává v oné otázce minut či hodin. Je nesporné, že v řádu hodin se policisté k povolení odposlechu dostanou i nyní. Potřebovali bychom tedy slyšet, kolik závažných kauz nebo kauz se závažnými následky spadlo kvůli tomu, že bylo třeba rozhodnout v řádu minut, ale policisté se k povolení vinou soudu nedostali. Buďme si jisti, že žádné. Jinak bychom o nich věděli – minimálně v rámci současné mediální masírky.

Naopak ovšem známe případy, kde zásah soudu – ať už v prvotní fázi, později během soudního projednávání, nebo nakonec při přezkumu Nejvyšším soudem – pomohl odhalit nesrovnalosti, nezákonnosti, nebo dokonce zlý úmysl a manipulaci s odposlechy. Vzdát se soudní kontroly povolovaných odposlechů je naprosté šílenství.

Proč korupce, a ne třeba vražda? 

Pozoruhodné je, jak se k návrhu staví prezidentka Soudcovské unie Daniela Zemanová, tedy že ho rovnou zcela nezavrhla. Zemanová na otázky serveru Aktuálně odpověděla, že by muselo jít o zcela mimořádné opatření, které by muselo mít "obrovské záruky proti zneužití", protože jde o zásah do základních lidských práv.

Ale to jsme přece na začátku: samozřejmě, že jde o zásah do základních lidských práv, a onou obrovskou zárukou proti zneužití je zde soud. Nejde to jinak: Dokážeme si představit situaci, kdy onou zárukou je státní zástupce, který odposlechy navrhuje? Policista, který je pak poslouchá? Komise z Policejního prezidia nebo jiný nesmyslný konstrukt? Jak by to pomohlo rychlosti? Pokud se zde bavíme o minutách, samozřejmě že je myšleno jediné: Odposlech si sami povolíme a rovnou posloucháme.

Naši obezřetnost musí vyvolat i okruh trestných činů, v nichž by odposlechy bez povolení soudu bylo možné nasazovat. Na první pohled je vyvolán dojem, že jde o nejzávažnější, výjimečnou kriminalitu. Hovoří se o terorismu a organizovaných drogových skupinách. Pokud se ale na návrh podíváme podrobněji, najdeme tam i obvyklou mantru – korupci. Zajímavé, třeba v porovnání s tím, že ve výčtu chybí únosy a vraždy, kde si naléhavost "minutového" rozhodnutí dokážeme spíš představit.

K drogám – tento typ kriminality je organizovaný z podstaty. V počtu povolených odposlechů drogové trestné činy tradičně vedou, což nás dohromady vede k závěru, že by se policii dostala do rukou možnost rozhodovat si sama o obrovském balíku dosud nařizovaných odposlechů.

A poslední věc: Návrh jde zcela proti trendu, který začíná převládat v expertní rovině. Stále častěji se totiž mluví o tom, že by pod povolení soudu měly být zahrnuty i prostorové odposlechy, které jsou dosud výhradně na souhlasu státního zástupce. Pouze státní zástupce rozhoduje o tom, zda policie smí poslouchat třeba hovory lidí v kavárně.

Podrobně se k tématu nedávno rozepsal například šéf katedry trestního práva Právnické fakulty UK Jiří Jelínek. I on dochází k závěru, že úprava tzv. prostorových odposlechů v českém trestním řádu chybí, ačkoliv i prostorový odposlech svým provedením a důsledky představuje vážný zásah do ústavně chráněných občanských práv a svobod. Čili mluvíme spíš o zpřísnění, než liberalizaci povolování odposlechů.

Proti tomuto trendu se nyní vydali státní zástupci se sobě nakloněným ministerstvem. Víme o některých z nich, že jsou schopni v rámci svých extenzivně laděných právních konstrukcí zcela vážně vyšetřovat v současném Česku třeba sabotáž. Těmto lidem podobná pravomoc do rukou nepatří.

Robert Malecký pro Ústav nezávislé žurnalistiky

Tagy: Česko domácí odposlechy státní zastupitelství justice a soudy korupce a úplatkářství

Zdroje: Hlídací Pes