Druhorozený syn císaře Fridricha I. Barbarossy měl kariéru slibně rozjetou a rok 1184 v ní měl být dalším významným milníkem. Jindřich VI. Štaufský (1165-1197) byl už ve čtyřech letech korunován v Cáchach římským králem a v květnu 1184 pasován na rytíře. Jeho otec pro něj v témže roce začal vyjednávat sňatek se sicilskou princeznou Konstancií, který mu měl později zajistit sicilskou korunu.

Fridrich synátora stále více zapojoval do vládních záležitostí a pověřoval ho poměrně náročnými úkoly. A tak Jindřich vytáhl v čele vojska na podporu velkopolského knížete Měška III. proti jeho bratru Kazimírovi II.

Cestou se v Erfurtu naskytla Jindřichovi příležitost prokázat diplomatický talent a urovnat spor mezi lantkrabětem Ludvíkem III. Durynským a mohučským arcibiskupem Konrádem I. Význam tohoto jednání dokládá i fakt, že se na něj dostavila řada vysoce postavených osobností.

Zasedání se uskutečnilo 26. července 1184 na erfurtském proboštství. Šlo o budovu vybavenou nejmodernějšími technologiemi tehdejší doby. To například znamenalo, že zde byla latrína, a že se tedy výkaly nevylévaly oknem na dvůr. Žumpa byla v přízemí, aby bylo pro služebnictvo snazší ji vynášet.

Podle historických záznamů se setkání konalo v sále ve druhém patře. Jindřich se jako předseda usadil v okenním výklenku, stejně jako pán domu. A právě to jim zřejmě zachránilo život.

Stará a ztrouchnivělá podlaha druhého patra totiž nevydržela zátěž více než šedesátky lidí v sále a propadla se o patro níž, načež se propadlo i první patro a urození pánové skončili v žumpě latríny. Někteří se zabili pádem či je usmrtily trosky, většina se jich ovšem udusila nebo utopila ve výkalech. Pár se jich s velkými obtížemi podařilo vytáhnout, mimo jiné i lantkrabětě Ludvíka. Král a arcibiskup měli štěstí: zůstali viset na okenních parapetech a museli je sundávat pomocí žebříku. Ve výkalech našlo smrt kolem šedesáti pánů veskrze zvučných jmen. Otřesený Jindřich VI. Štaufský následně narychlo opustil město.

Erfurtskou tragédii ale Jindřich přežil o pouhých třináct let. Po otcově smrti na třetí křížové výpravě v roce 1190 se stal císařem Svaté říše římské a díky sňatku s Konstancií později také sicilským králem. Proslul rovněž jako mecenáš umění a usiloval o ovládnutí Francie, Středomoří a Byzance. V roce 1197 zahájil přípravy na křížovou výpravu, v témže roce ale v Messině předčasně zemřel na malárii.