Marianna se v exilu už narodila. Přišla na svět 9. května 1810 v Berlíně v dramatických časech napoleonských válek. V roce 1795 totiž do Nizozemska vtrhla francouzská armáda a tehdejší nizozemský místodržitel a Mariannin dědeček Vilém V. Oranžský i jeho syn s rodinou odešli do vyhnanství. Nakonec zakotvili u příbuzných v Prusku, neboť Marianninou matkou byla princezna Vilemína Pruská a i sesazený Vilém V. byl ženatý s pruskou princeznou – taktéž Vilemínou. Věc se měla tak, že babička Vilemína byla tetou Marianniny matky. Vazby na Prusko tedy byly velmi silné, což později ovlivnilo i Mariannin život.

V Berlíně strávila Marianna jen rané dětství. Už na přelomu let 1813 až 1814 se totiž s rodinou přestěhovala do Nizozemska, kde skončila nadvláda napoleonské Francie. Už na jaře téhož roku byl Vilém inaugurován jako nizozemský panovník, o rok později pak byla k území připojena i dnešní Belgie, z Nizozemska se stalo království a z Viléma král Vilém I. – po nějaký čas hlava obou území.

Marianna v důsledku toho vyrůstala v zajímavou partii na evropském sňatkovém trhu a nemohla si vzít jen tak někoho. A tak se stalo, že ačkoliv byla ve svých 18 letech princezna řádně zasnoubena s o dekádu starším Gustavem Gustavssonem Vasou, synem svrženého švédského krále Gustava IV. Adolfa, okolí nakonec rozhodlo, že tento ženich se pro princeznu nehodí. Zasnoubení bylo zrušeno - bez ohledu na to, že se prý oba mladí lidé měli rádi. Rok nato se Gustav oženil se svou sestřenicí, princeznou Luisou Amelií Bádenskou, a Marianna se provdala za svého bratrance prince Alberta – čtvrtého syna pruského krále Fridricha Viléma III. Ani jedno manželství nebylo šťastné.

Princezna a záletný princ

Marianna a Albert žili v Berlíně a měli pět dětí, z nichž se jen tři - dcery Charlotte a Alexandrine a syn Albert - dožily dospělosti. Marianna později koupila pro rodinu také zámek v dolnoslezském Kamenci, jedno z jejích budoucích útočišť.

Povahou se k sobě pár vůbec nehodil. Citově založená a hluboce věřící Marianna se zajímala o umění a společnost. Albert byl povahou spíš voják, který se navíc nechtěl vzdát mimomanželských vztahů, a Marianna to nehodlala tiše tolerovat. Poslední kapkou pak pro ni bylo, když zjistila, že si Albert začal s její dvorní dámou Rosalií von Rauch. Tehdy se pětatřicetiletá Marianna z Berlína odstěhovala do nizozemského města Voorbug a požádala o rozvod. Když ho nizozemský ani pruský dvůr nepovolily, zařídila se po svém. Začala cestovat po Evropě, pobývala na svých panstvích v Itálii, Slezsku a Nizozemsku, a ačkoliv se manželé ještě pokusili o smíření, ukázalo se, že tento vztah je definitivně pasé. Největší „skandál“ měl nicméně teprve nastat.

Marianna se dala dohromady se svým osobním tajemníkem Johannesem von Rossumem. On byl ženatý, ona vdaná a svůj vztah neskrývali. Na sklonku zimy 1848 pro ně Marianna koupila ve Voorburgu dům a nedlouho poté s von Rossumem také otěhotněla. Teprve po této zprávě daly oba dvory konečně povolení k rozvodu s Albertem, který byl finalizován na jaře 1849. Na podzim pak Marianna na Sicílii porodila syna Johannese Wilhelma. Ani své dítě netajila, na rozdíl od tehdejší praxe šlechtických rodin v podobných případech. Rodina se účastnila veřejných akcí a pokračovala v cestách po světě.

V nemilosti příbuzných

V osobním životě byla Marianna šťastná, jak nizozemský, tak pruský dvůr s ní nicméně prakticky přerušily kontakt. V Prusku bylo dokonce vydáno nařízení, že se při každé návštěvě smí na jeho území zdržet pouze 24 hodin. Marianna se tak s dětmi, které měla s Albertem, setkávala převážně na svých panstvích v Nizozemsku a Itálii a v roce 1853 pak koupila zámek v Bílé Vodě nedaleko Javorníku, odkud to měla blízko jak za potomky v Prusku, tak na své panství v Kamenci.

Peněz měla dost. Vedle své nekonvenční povahy totiž byla i chytrá, dobře se starala o svá panství, čímž postupně zvětšovala svůj majetek, a potomkům tak i za sebe mohla předat zajímavá věna. Na svatby svých dětí ani další rodinné oslavy však nemohla.

V půli 50. let Marianna koupila zámek Reinhartshausen v hesenském městečku Erbach, které leželo na území tehdejšího Nasavského vévodství. A místo ji nadchlo tak, že z něj učinila své hlavní sídlo a věnovala mu opravdu velkou pozornost. Z části zámku udělala muzeum, kam umístila stovky děl ze své bohaté umělecké sbírky. Reinhartshausen se pod její správou stal kulturním a společenským centrem, kam zvala hosty i mladé umělce, které podporovala. Štědře také financovala charitativní a církevní instituce jak v okolí svého hesenského domova, tak i ve Slezsku. I díky tomu si mezi místními získala velkou oblibu. Například ve Slezsku také nechala budovat horské silnice a podporovala tamní školy i průmysl. Zajímavostí je i to, že v roce 1871 nechala postavit pod vrcholem Králického sněžníku chatu Schronisko na Sniezniku, která je dnes nejstarší horskou chatou v Polsku. Princezna prý toto místo měla velmi ráda a jezdila tam odpočívat.

Příliš brzká smrt

Svého syna pak Marianna a Johannes nevychovávali zrovna v aristokratickém duchu. Předpokládalo se, že bude studovat na univerzitě, a na podzim 1861 ho rodiče poslali do internátní školy v nedalekém Daubornu. Přišla však tragédie. Johannes Wilhelm onemocněl spálou a na Boží hod vánoční roku 1861 v Erbachu zemřel. Ještě téhož večera věnovala zdrcená Marianna, hluboce věřící protestantka, Erbachu pozemky a 60 000 guldenů na stavbu kostela – prvního protestantského v Porýní. Výstavby kostela, slavnostně otevřeného v půli 60. let, se ujal Eduard Zeiss a svatostánek byl na počest zemřelého synka pojmenován Johanneskirche. Johannes Wilhelm byl v kryptě kostela pohřben.

V roce 1861 také zemřela žena Johannese von Rossuma, ani poté se však Marianna a Johannes nevzali. Johannes zemřel 10. května 1873. Pár spolu prožil více než čtvrtstoletí, přesto se s Johannesovou smrtí pojí ještě jedná hořká tečka. Ačkoliv Marianna už v zakládací listině nechala v Johanneskirche vedle hrobu svého syna vyhradit další dvě místa pro sebe a partnera, došlo prý ke sporu s farářem, kterému zřejmě vadil nekonvenční život páru a odmítl Johannese pochovat v kryptě. Johannes byl nakonec pohřben na veřejném hřbitově v Erbachu, načež Marianna zařídila, aby i ona v budoucnu ležela po jeho boku, a nikoliv v kostele, který zafinancovala. Tak se také v roce 1883 stalo.

Na Mariannu se po její smrti nezapomnělo. Pruský princ Albert nechal například v 90. letech na počest své matky pojmenovat největší ostrov na středním Rýně Mariannenaue. A v Erbachu je Mariannin odkaz i v současnosti připomínán v rámci různých akcí.

A jak to dopadlo s Marianniným prvním mužem, princem Albertem? Se svou milenkou Rosalií von Rauch nakonec v roce 1853 uzavřel morganatický sňatek, kvůli němuž byl i on vypovězen od pruského dvora. Jeho vztahy s příbuznými se zlepšily až poté, co se jeho nejstarší bratr stal počátkem 60. let pruským králem Vilémem I. Princ Albert zemřel v roce 1872, Marianna ho tak přežila o více než dekádu.