Česko tak bude patřit mezi menšinu zemí, které úmluvu sice podepsaly, ale neratifikovaly. O souhlasu s úmluvou, která vyvolává spory mezi liberální a konzervativní částí společnosti, měla rozhodovat také Poslanecká sněmovna, s ohledem na postoj Senátu už dokument zřejmě projednávat nebude.

K dosažení souhlasného postoje horní parlamentní komory s úmluvou nepomohl ani odpolední apel prezidenta Petra Pavla, ani závěrečné emotivní vystoupení předsedy Senátu Miloše Vystrčila (ODS). Úmluvu podle záznamu hlasování podpořili především členové senátorských klubů Starostů a SEN21 s Piráty spolu s 11 členy klubu ODS a TOP 09 a jednotlivci z dalších frakcí. Proti byli většinově lidovečtí senátoři, členové klubu ANO a SOCDEM s 15 členy klubu ODS a TOP 09 a všemi třemi nezařazenými senátory.

Ministr pro evropské záležitosti Martin Dvořák (STAN) označil rozhodnutí Senátu za „mezinárodní ostudu“. Z Istanbulské úmluvy se podle ministra udělal strašák „tradičních“ českých rodin a i přes velké úsilí podporovatelů úmluvy se už kormidlo nepodařilo otočit. „Fakt mě to štve a mrzí, protože dáváme ženám a dívkám velmi špatný signál, že nepovažujeme za potřebné chránit oběti domácího násilí,“ dodal.

Za velmi smutný den pro lidská práva v ČR označila rozhodnutí senátorů ředitelka České ženské lobby Hana Stelzerová. Ta je zároveň mluvčí koalice organizací, které se dlouhodobě věnují lidským právům, násilí na ženách a domácímu násilí a které se spojily pod názvem Hlas proti násilí. „Politici a političky, kteří hlasovali proti úmluvě, naplno ukázali, že přehlížejí osudy obětí, kterým se kvůli nedostatkům v našem systému pomoci nedostává včasné a adekvátní podpory. Dali najevo, že stát se v oblasti genderově podmíněného násilí zlepšovat nehodlá,“ uvedla Stelzerová v zaslaném prohlášení. Dodala, že výsledky hlasování odhalily tristní stav v oblasti rovnosti žen a mužů v Česku.

Odpůrci úmluvy se obávali dopadů úmluvy na společnost a zastírání jejích skutečných cílů. Mezi ně zařadili odklon od standardního pojetí muže a ženy, vnucování genderové ideologie nebo snahu nevládních organizací vynutit si na státu finanční příspěvky pro naplňování úmluvy. Poukazovali na to, že přijetím úmluvy se nesnížil počet násilných případů v zemích, které ji ratifikovaly.

Podporovatelé úmluvy argumentovali většinou přehlížením domácího násilí a násilí na ženách, špatnou praxí soudů, které prý v polovině případů znásilnění trestají pachatele jen podmínkou, nebo sekundární viktimizací čili druhotným zraňováním oběti. Kritiky obviňovali z dezinterpretace úmluvy a používání nesmyslných argumentů. Připomínali, že přijetím úmluvy by se Česko zařadilo k pokrokovým zemím.

Bohužel Istanbulská úmluva neprošla Senátem. Mrzí mě, že se u nás z Istanbulské úmluvy udělal strašák "tradičních" českých rodin a i přes velké úsilí podporovatelů úmluvy se už kormidlo nepodařilo otočit. Je to mezinárodní ostuda. Fakt mě to štve a mrzí, protože dáváme ženám a…

— Martin Dvořák (@_MartinDvorak) January 24, 2024

Česko úmluvu podepsalo v roce 2016, její ratifikaci ale odkládalo. Současná vláda s pokračováním procesu ratifikace souhlasila koncem loňského června. Úmluva v ČR vyvolávala silné emoce. Důrazně ji odmítali konzervativci či sedm křesťanských církví. Podle zastánců naopak pomůže zlepšit pomoc obětem a představuje i symbol, že násilí je v Česku nepřijatelné.

Úmluva odsuzuje domácí násilí, sexuální obtěžování, znásilnění, nucené sňatky, takzvané zločiny ze cti či mrzačení genitálií. Poukazuje na to, že ženy bývají mnohem častěji obětí domácího a sexuálního násilí než muži i obětí masového znásilňování v ozbrojených konfliktech. Násilí vůči ženám dokument vnímá jako porušování lidských práv a diskriminaci. V úmluvě se státy zavazují mimo jiné k uzákonění opatření proti násilí, k prevenci i k vyčlenění peněz na služby. Počítá se se školením zdravotníků, policistů či soudců. Vzniknout by měla centra s lékařskou pomocí pro oběti sexuálního násilí, dostupná by měla být právní a psychologická podpora či azylové domy. Text zmiňuje, že do prevence by se měli zapojit i muži a chlapci. Pracovat by se mělo i s násilnými osobami.

Podle údajů z národního plánu prevence domácího násilí přichází kvůli útokům za dveřmi domovů Česko ročně minimálně o 14,5 miliardy korun, a to třeba kvůli pracovní neschopnosti a léčbě. Ročně se policii ohlásí asi 600 znásilnění. Podle výzkumů je to zhruba pět procent případů.